Eva Kadlčáková: O bídě
„Jak se máš?“ „Ále, je to bída s nouzí!“ Tak takové rozhovory kolem sebe můžeme slyšet dnes a denně. Sami je možná také vedeme. Připisuje se nám ku cti, že jsme na rozdíl od jiných národů upřímní a klidně se i na ulici přiznáme ke svému materiálnímu nedostatku. Na druhou stranu: ona ta upřímnost vypovídá spíš o stavu naší mysli nežli naší peněženky.
Hovory o nouzi patří do podobné kategorie rouhání jako promluvy o tloušťce. Ale o té už tu řeč byla. Pojďme si tedy probrat, co je a co není doopravdická bída:
Bída není, když jdeme městem a chybí nám tisícovka do ceny luxusního kabátu za výlohou. Bída je, jsme-li odkázáni na kabát, který jsme našli pohozený u popelnice.
Bída není, když zrovna nemáme na útratu. Bída je, když víme, že nebudeme mít ani na sekyru.
Bída není, když nám v kapse cinká jen pár drobných. Bída je, když nám nic v kapse necinká a cinkat nebude.
Bída není, máme-li nižší než průměrnou mzdu. Bída je, když nemáme žádnou mzdu.
Bída není, když nebereme plat, protože neděláme. Bída je, když děláme a náš plat nám nevystačí na základní životní potřeby.
Bída není, když nemůžeme uspokojit „základní potřebu“ chlebíčku s kaviárem. Bída je, když nemáme na chleba.
Bída není, když omáčku zahušťujeme místo smetany mlékem. Bída je, když přemlouváme prodavačku, aby nám prodala jedno malé mlíčko do kávy, abychom doma měli toho mléka aspoň slzu.
Bída není, když jsme jako lunt, protože jíme samé otruby a bio a čerstvou zeleninu. Bída je, když jsme odulí z rohlíků, které jsou nejlevnější.
Bída není, nepodáváme-li maso každý druhý den. Bída je, jsou-li naše děti kvůli nedostatku masa chudokrevné.
Bída není, když si nemůžeme koupit volvo. Bída je, když nemáme na vlak.
Bída není, když chceme, aby si druzí lidé mysleli, že je. Bída je, když druzí vědí, že je.
A nakonec: bída není, když se nemáme tak dobře, jako spolužák ze základky. Bída je, když se to pro nás stane měřítkem…
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
