Eva Kadlčáková: Mrkev v zimě

Sedím si takhle na sluníčku a hřeju si záda, když kolem mě projde smutný pán. Ten je nějakej zlomenej životem, říkám si pozorujíc toho muže – asi tak v mém věku – kterak kráčí s hlavou skloněnou a rysy povadlými. Ani se na mě nepodívá, zdá se. Pohroužen do sebe neregistruje okolí. Možná to bejval pěknej chlap, uvažuju, postavu by na to měl. Ale něco ho zdrchalo. Zešednul a ztratil se. Dobře to znám.

Stav smutku a zmaru mě přepadá pravidelně. Psychiatři mě podezírají z maniodepresivity. Přátelé ale vědí, že každý propad souvisí s nějakou událostí. Třeba dneska: se samotou. V práci jsem proti mikrofonu úplně sama. Probírám se přáními jedněch druhým a s profesionálním optimismem v hlase cituji z dopisů věty o lásce, o štěstí a o blízkosti. A mám co dělat, abych se nerozplakala. Protože mě dneska doma nikdo nečeká. Totiž ano: rybka. Bettynka bojovnice. Taky je sama. S nikým se nesnese. V akváriu. Já bych se snesla, snad, v domově jako klícka. Anebo ne? Pravdou je, že bych v něm nedřepěla večer sama, kdybych své předchozí partnery nevyhodila či neopustila.

Člověk má někdy pocit, že všechno dělá špatně. Dělá a dělal a nejspíš i dělat bude. Že se vydal po chybné cestě, už kdysi, a že dokud z ní nesejde, bude vršit jedno nesprávné rozhodnutí na druhé. A po čase že už ani nebude moci sejít. A hledat novou cestu, otvírat novou kapitolu. Protože bude pozdě. Už u toho nekonečně nesprávného bude muset navěky zůstat.

Člověk má někdy potřebu se sebemrskat. Člověk má nutkání se litovat. Avšak…

…Avšak podívá-li se na to objektivně, musí uznat, že po většině svých cest se pustil sám a dobrovolně. Že nejednal ve zlém úmyslu a už vůbec ne s vůlí sobě či ostatním uškodit. Jen něco prostě nevyšlo. A ani zdaleka to nebyla pouze jeho vina. Sešly se nejrůznější okolnosti, někdy stačí blbý čas a blbá doba v jednom. Jindy zapůsobí i chybně zvolené cesty partnerů. Cesty, které se s námi na chvíli vášnivě protnou, ale nestanou se z nich rovnoběžky, po čase neodvratně pádí každá jiným směrem. Máme se dál trápit ve dvou? Anebo se vyplatí risknout rozchod a zkusit najít štěstí na cestě s někým druhým? Mnozí z nás to zkusili. A bylo to zase padesát na padesát.

Copak asi skolilo tohohle pána? Uvažuju tedy, když trávím svou polední pauzu na sluníčku a hřeju si svá nechráněná záda, když vtom: když vtom se ke mně odzadu ten neznámý pán nakloní. „Přines‘ jsem vám kytku,“ povídá, „když se tu tak krásně sluníte. Abyste si připomněla jaro.“ A s úsměvem odkráčí. Volám na něj, že děkuju, zkoprnělá a potěšená tolik, jako už dávno ne. Pozornost, kterou nečekáme, působí mnohokrát silněji. Ještě se otočí – a vypadá úplně jinak: vzpřímenej, pohlednej, šťastnej chlap plnej života. Udělal radost mně, ale i sobě!

A to je celé. Malé a milé. Jednorázové překvapení, nevinná dávka endorfinu, účinnej recept na všechny splíny. Odvaha k bláznovství, laskavost a vtip. Mrkev v zimě, sáňky v létě, jaro na podzim :-)