Eva Kadlčáková: Jsou muži líní?

Některé obrazy jsou odsouzeny k tomu být opřeny v koutu o zeď
Některé obrazy jsou odsouzeny k tomu být opřeny v koutu o zeď

„Teda já bych s tim Tomášem žít nemohla,“ ulevila si moje matka v neděli, když tak uklízíme nádobí od rodinného oběda a můj muž už se přesouvá k obrazovce, aby si pustil hokej a prokládal ho bundesligou. „Von je tak línej, až je to do nebe volající!“ zahořekovala ještě. „Hm,“ mohla jsem akorát pokrčit rameny. Když tu na kanape vedle Tomáše dosedlo pozadí mého otce. „A nejsou náhodou líní všichni?“ obrátila jsem se na mámu a významně směrem k tatímu hnula loktem. „Máš pravdu,“ povzdechla si, „Venda doma nepřibije ani skobičku.“

Přimělo mě to k úvaze, zda je lenost skutečně obecnou vlastností mužské populace. Protože člověk hodnotí hlavně podle lidí, které má nebo kdy měl kolem sebe, musela jsem ihned konstatovat, že nikoliv. Tak například můj první muž vůbec líný nebyl, naopak, stejnou výkonnost, jaké byl schopen sám, vyžadoval i od ostatních. Naše výšlapy na kole vypadaly tak, že se mi za nejbližší zatáčkou ztratil. Rval to hlava nehlava, kopec nekopec. Potkali jsme se až doma. S několikahodinovým odstupem. Já vzteklá, on šťasný. Dřina, to bylo jeho.

Nebo kamarádčin muž. Nikdy jste ho neviděli zahálet, buď hákoval v práci nebo doma něco kutil a když bylo všechno hotovo, sebral se a šel si aspoň zaplavat na bazén. Chodil rychle, nikde se moc nezdržel. To je pro činorodé lidi příznačné. Přiběhnou k vám na návštěvu, vysrknou kafe a už je brní zadek. Koukají, jak by vypadli, nečinnost je přivádí k šílenství. Musí-li již založením pilný člověk někde setrvat, nejprve poposedává, bručí si pod fousy, pak už dává hlasitě najevo, kolik mu kde stojí práce, a když není úniku propadne letargii. Život bez činnosti pro něj nemá smysl. Takový týpek je poháněn jakýmsi skrytým motorem, nikdy není spokojený, všechno by se dalo udělat líp anebo stihnout v lepším čase... Tam, kde žádná práce není, tam si ji vymyslí. Znáte je? Znáte, pravda...

Teď už tedy musíme přiznat jistým mužům jistou míru vrozené pracovitosti. Odhlédneme-li od činností, jakými jsou úklid, nákup a drobné opravy v domácnosti, jsou už pracovití téměř všichni. Rozdíl je jenom mezi naším očekáváním a jejich zájmy. Všimněte si: je-li doma zapotřebí vyluxovat, muž se zavře do pracovny a přeinstaluje počítač. Když mu vyčtete, že zatímco vy smýčíte, on se fláká, oprávněně odpoví, že udělal spoustu práce. Anebo: plánujete rodinný výlet – štve vás, že tím tahounem v rodině musíte být pořád jenom vy, ale co se dá dělat, vymyslíte trasu, návštěvu muzea i hospodu. Ale pán domu zrovna jako na potvoru musí vyměnit pneumatiky! A taky nechat auto prohlídnout, páč drhne spojka... Je po výletě, mámo, navař!

Suma sumárum, muži jsou líní, ale jenom na něco. Výstižně to za všechny shrnul jeden z nich. Stála jsem v hotelové hale, když on a jeho dva kumpáni vešli do podniku. Ve dveřích se střetli s atraktivní mladou ženou, která doprovázela roztomilé děvčátko. Pánové se po nich otočili. „Hezká holčička,“ povídá onen chlapík. „Ale ne moje,“ odvětí dívka a zaklapnou za ní dveře. „Škoda,“ dodá muž, „už by byla hotová, nebyla by s ní žádná práce...“