Eva Kadlčáková: Dva a více let prázdnin
Už je to tu zas. Neděle, konec prázdnin! Padá na mě beznaděj. Tak jako kdysi na školní dítě, úplně stejně dnes láme ženu v produktivním věku. Nic se nezměnilo. Prázdniny se na začátku jeví jako natahovací časoprostor, který – dá-li bůh a školní inspekce – nikdy neskončí. A v závěru jako smrštěný balónek, který se nám vymkl z rukou a chaoticky sebou mrskal ode zdi ke zdi, až definitivně splaskl, dřív, než jsme si jeho letu za svobodou stačili dosyta užít.
Rozdíl mezi tenkrát a teď (případně mezi teď a teď našich dětí a nás) je jen v několika okolnostech. Zatímco děti mají jasně dané „prázdniny“, my dospělí musíme milostivě žádat o „dovolenou“. Teprve je-li nám „dovoleno“, smíme se jako prcci i klacci vesele oddávat „prázdnu“, volnu, nicnedělání.
V nicnedělání je další rozdíl mezi námi velkými a jimi malými. Děti si umějí vegetu lépe užít. Pokud je neprudí dospělí, pak dokážou celý den probendit jen tak venku, prorandit s první láskou anebo proležet na kanapi. Zatímco ony se na pohádky skutečně dívají, my je známe jen z doslechu – z kuchyně.
Malí a mladí se o prázdninách nadchnou pro okamžitý nápad, hru, impuls. Nespoutaně se baví, chechtají, bez ustání si volají, navštěvují se, tahají jeden druhého ven, případně k počítači. Nejraději nic neplánují a o žádnou rodinnou dovolenou nijak zvlášť nestojí. Touží po absolutní svobodě.
My starší se zase od plánování nedokážeme odtrhnout, ani když „máme dovoleno“. Plánujeme zábavu sobě i ostatním, promýšlíme sváteční jídelníček, sepisujeme nákupní lístek a pošahanci jako já si vedou seznam úkolů, které sami sobě pro dny volna udělili. Letošní Věrozvěsty jsem strávila nad žehlicím prknem. Zdolala jsem ohromnou kopici prádla včetně ložního a byla jsem na sebe opravdu pyšná. Sebekázeň dovedená k dokonalosti.
Bylo to nutné, ptá se mé horší já. Bylo, odpovídá to odpovědné, jen koukni, u kolika úkolů ještě nejsou fajfky! A tak nás ve dnech volna nemine ještě malování bytu a generální úklid. Na šití nových závěsů už se nedostalo...
S dětmi máme kupodivu společné to, že ani dovolená ani prázdniny nám nestačí na to, abychom stihli všechno, co jsme si od nich slibovali! Potřebovali bychom… dva roky prázdnin! Jenže: zatímco člobrdík se nad touto představou romanticky zasní, člověk dospělý hned připadne na katastrofický scénář: krize, ztráta práce, nedobrovolný pád do hlubin sociální nejistoty!
A i když se takovým předtuchám zdráhá uvěřit, v duchu už spřádá „krizové“ plány: žehlit budu ve všední dny dopoledne, místo do fitnessu budu chodit běhat do lesa a večery nebudu trávit v práci, ale doma s rodinou. Konečně ušiju ty závěsy, budu malovat a psát, pouštět si muziku, číst knížky. Asi si budu muset pořídit aspoň slepice a vypěstovat si trochu vlastní zeleniny… Ale nebudu já náhodou vlastně šťastnější???
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
