Eva Kadlčáková: Cesty za poznáním

To, z čeho jsem měla největší strach, bylo chladné počasí a automobilová nehoda. To, čeho jsem se nakonec nadála, byla nehoda citová a ochlazené vztahy. Nejspíš jsem měla poznat, zač je generačního rozdílu loket. A také jsem to poznala: je vám za dost!

Můj starší syn je sluníčko. Bezproblémové dítě s nadáním, inteligencí a empatií. Dojet za ním do Pobaltí, vyzvednout ho ze studií, užít si s ním pěkný víkend a doprovodit ho na cestě domů zdálo se přirozené a přitažlivé. Do doby, než jsme já a druhá šoférka, chlapcova vrstevnice, dorazily do cíle. Protože tehdy...

...Tehdy se v plné síle projevila generační převaha! Ale ne taková, jakou byste vy, coby zase moji vrstevníci, čekali. Byla to převaha jejich. Kluk a holka, oba přes dvacet, utvořili silný tandem. A přes moje chabé pokusy o odpor ovládli situaci:

Jaký bude večerní program? My máme večírek, ty se můžeš přidat. Jaký máme program noční? My máme kocovinu, ty se s tím smiř. Co program následujícího dopoledne? My spíme, ty čekej. A odpoledne? Společný výlet k moři, ty ho zaplať. Komu pořídíme suvenýry? Těm doma, ty si něco kup. Co budeme jíst? Na co tvoje karta stačí. A jak pojedeme zpátky? No přece tak, jak my chceme, ty se smíš přizpůsobit.

Líčím to celé hodně zjednodušeně. A jednostranně. Ale jak jinak člověk svoje pocity vnímá, než z pozice, na které stojí? A pak: hořkost, která mi ulpívala na patře, se znásobovala s každým pokusem o vzájemné pochopení:

Máte večírek? No jasně, vždyť jste mladí. Trpíte kocovinou? Tak se z ní vyspěte. Že financuju výlet a všechny požitky? Vždyť se jich sama účastním a jediná vydělávám. A že si odtud nic neodvezu? No hlavně aby nám zbylo na benzin... Jen kdyby to ta holka nepálila dvoustovkou! Hlavně ať nás nezabije, to radši tu spotřebu zatáhnu!

Vedle těchto myšlenek táhly mi hlavou ovšem i jiné: Že je nějakej večírek? A co je mi do toho, my tu máme jiný poslání! Máte na všechno dost času? Fajn, jedu na výlet sama. Že vám došly prachy? Měli jste lépe hospodařit. A jak že pojedeme domů? No přece tak, jak já chci. Je to moje auto, moje dovolená, jsou to moje peníze...

Problém je, že nic z toho jsem neudělala, nic z toho jsem neřekla. Čemu se tedy divit, když mladí můj kyselý výraz naštvané pojízdné peněženky vůbec nepochopili: „Nevim, co tě štve?!“ reagoval syn, „vždyť jsi to celý sama vymyslela...“ „Vymyslela, to ano, ale nedomyslela...“

Když jsem je konečně oba vysadila, tu jsem se teprve cítila za volantem svobodná. Vydala jsem se proti zapadajícímu slunci na svou vlastní cestu. S poznáním, že je čas přetnout další pouto, je čas přestat se starat. Můj syn je dospělý muž. S talentem k bohémství, s typicky chlapskou sociální slepotou a s empatií ke kdečemu, jen momentálně ne ke své stárnoucí matce, ale to přejde.

A že až já za ním příště pojedu na návštěvu, poletím letadlem. Nechám se pěkně pohostit, koupím si nějakou hezkou vzpomínku z cest a zase bezstarostně odletím, lehká jako pírko. Ovšem do té doby: naléhavě potřebuju kurs asertivity!!!