Eva Kadlčáková: Asi začnu pít

Alkoholismus, ilustrační foto
Alkoholismus, ilustrační foto

Jsem suchar. Mám malou dílnu, víc mě nezajímá, ma má ma na ná na ná…Jsem suchar, který si teď zpívá. Zpívá si jenom proto, že vypil skleničku, zvlhnul a vyměknul. Tvrdá, smutná a nudná kůrka povolila. Suchar se vyloupnul a na chvilku ukázal, že i on v sobě nosí usušenou šťávu. Která, když se zředí…

Vzpomínám si matně na doby, kdy jsem ji nemusela ředit a nepotřebovala skrývat. Kdy jsem si vykračovala po ulicích „svobodně“ a když napadl sníh, s vervou jsem se rozbíhala po chodníku a klouzala se jím se široce rozpřaženýma rukama. Lidi se za mnou otáčeli. Kluci mi nabízeli paže. Projela jsem kolem plná sebejistoty. Při klouzání jsem nikdy neupadla. To až později a jinak…

Naši říkali, počkej potom. Pak už to nepude. A tak si užívej, mladá seš jen jednou. Byli moc milí, byli a jsou moudří. Dávali mi tolik volnosti, tolik prostoru, pro duši, pro tělo. Jdi tancovat, no jasně, posílala mě máma, nádobí se nameješ eště dost! Bylo jim tehdy přes padesát a věděli, jak krásný a KRÁTKÝ to kdysi bylo. Oddálili mi ten konec, jak jen dokázali. Dlouho mi tolerovali moje úlety. Za všelijakými vášněmi, za zábavou i za všepožírající kariérou. Věděli, že až jednou sletím zpátky, ať už natvrdo anebo do měkkého, že to bude napořád. A teď už to tak je. Je to tak už dlouho.

Když spolu mluvíváme telefonem, tón v jejich hlasu je jiný. Máti se se mnou tolik nehádá, taťka je opatrný. Oba jako by v sobě nesli známky soucitu, bolesti. Tak ona už i ta naše holčička visí u hnízda přivázaná za nohu. Už i ona ví, co všechno se denně musí. Už i ona si svou živočišnou bezstarostnost raději nepřipomíná. Tak se to dá líp přežít. Čas odpovědnosti, čas zlatého středního věku. Kdy roky ubíhají a člověk se za nimi pro jistotu neohlíží.

Den po dni běží. Jeden jako druhý. Ze všeho nejvíc vnímám únavu materiálu a nedostatek nafty. Jedu stabilně na čtyřku, do ničeho velkýho se nepouštím, ale ani na pomalé pojezdy po krajině nemám čas. Brzo se smráká, hodiny mi nestačí. Jen občas procitnu, řeknu si, bože, Íf! A zas se zařadím.

Přiházívá se ovšem, že se zapomenu. Že se najednou rozjedu na plný plyn. Začnu být zase jiskřivá jako kdysi. Směju se a - daří se mi vtipy! Vyjadřuju se plynně a jasně. Lidi mi visí na rtech i na očích. Strašně moc toho zvládnu. Zvládnu to dobře a zlehka. Opracování necítím. Cítím jen svobodu, tu starou známou svobodu ducha i těla. Zase se rozběhnu proti skluzavce, zase ji projedu („nejprve ji projeli a pak ji brousili“) a tváře mi zčervenají mrazem a radostí. Je to tehdy, když někde něco usrknu. Palivo, asi.

Přijdu domů a texty mi zní v hlavě jako básně. Zapisuju je a je mi jedno, že se do fejetonu nehodí. Nejsou mi totiž všední. Jsou mi blízké. Víc než jindy. Víc než vždycky.

Asi začnu pít…