Eva Kadlčáková: Apríl

Popravdě, aprílem jsem už dávno nikoho nevyvedla. I když se vás tady týden co týden snažím trošku rozptýlit, nejsem ve skutečnosti moc zábavná bytost. A lituji toho, protože lidé v mojí rodině jsou. A je to potěšení, s nimi být a tu legraci sdílet.

Možná proto jsem se ji nikdy nenaučila vytvářet. Nebylo potřeba. Stačilo pozorovat, poslouchat a prostě se bavit. „Ty, Pepo, ta tvoje krůtička umřela,“ oznámil kdysi můj otec s politováním svému bratru, když spolu chovali dva shodné kusy bílého kuru a jeden, neidentifikovatelný, pošel. Jindy se se mnou napálený strýc loučil na letišti slovy: „Tak prosim tě, hlavně pomalu a nízko!“

Tchán, ten se neváhal převlíct za starou bábu a jít strašit zbytek famílie na hřbitov. „Pojďte, děcka, ta pani je nějaká zoufalá,“ usoudila švagrová, když babka u sousedního hrobu hlasitě lkala. A když jsme spěšně opouštěli pietní místo, sáááhla po nás ještě stařena z příšeří kostnatou rukou... „Uááá!“ A byl to děda! Jaká úleva. A jaká vděčná rodinná historka!

Sranda prostě musí bejt, jak se trochu přitrapněle říká. Je kořením života - další klišé. Přesto: žít mezi zábavnými lidmi je skutečné požehnání, žádná fráze. Smích a radost fungují jako rum pro přežití. A humorem se dá překlenout i to, co je čistočistě k pláči.

Před pár dny jsem se po letech setkala se ženou, kterou mám ráda pro její životní sílu. Vyprávěla mi o svých příšerných osudech, a když už to vypadalo, že se obě rozložíme na prvočástice, zvedla hlavu a otočila to celé svým příznačným sarkasmem naruby. A už jsme se smály, až se nám ramena i břicha třásla. Inu, úleva - vypadalo to jako strašák a je z toho: historka!

A to je recept! Nebrat se tak vážně. A netrápit se tím, co nezměníme. Nepřebývat mezi morousy a neželet toho, že nám samým bůh humoru dvakrát nenadělil. Není třeba být vtipný. Stačí aktivně vyhledávat lidi, kteří veselí a optimističtí jsou. A v jejich společnosti se vděčně hřát a pookřívat.

Nejenom na apríla.