Eva Kadlčáková: A od půlky to letí…

…Do podzimu, kterého se bude týkat i zbytek mého fejetonu. Konstatování „A od půlky to letí“ totiž platí nejenom pro prázdniny, pro všechny dovolené a pro cesty z nich zpátky domů, ale především pro život sám. Marně si lámu hlavu nad tím, jak může být čas tak relativní. Že do nějakých deseti, patnácti, pětadvaceti let našeho dětství a mládí se toho vešlo tolik, zatímco později už čas plynul pravidelněji a možná i uspořádaně, a přitom jakoby se do něj nic moc zajímavého nenacpalo. Děti, jasně, náplň a radost našeho bytí. Práce, přirozeně, to je zas živobytí. Ale přesto se nic nevyrovná zážitkovému boomu z období na počátku. Jako by tehdy byl čas nafukovací. Jako by ho bylo možné naplnit nekonečnou množinou aktivit a prožitků.

Pak se přísun událostí přibrzdil, zatímco vnímání času se změnilo v klus. Nic nestíháme, jsme permanentně ve stresu, na nic jiného než na povinnosti prakticky není kdy. To to letí, říkáme si na rodinných oslavách. Náš fádní čas cválá jako osedlaný kůň. A což teprve, až se to přehoupne do druhé půle, varují mne starší lidé z okolí, od půlky je to trysk! Otázkou je, kde se nachází ta půlka…

Kdo ví, jak dlouho tu bude a jestli tu půlku má ještě daleko před sebou čili může jet jakž takž volně, anebo už ji má dávno odslouženu a měl by pořádně šlápnout do pedálů, aby tady na tom světě ještě něco stihnul…

Každopádně do padesátky se prý výkonnostně pořád ještě stoupá, aspoň v některých ohledech. Zato po ní, tvrdí znalci, to už jde jenom z kopce. Kamarádka oslavila abrahámoviny loni: „Čoveče,“ říká, „nedá se to ničím vysvětlit, ale úderem padesátky se začaly objevovat neduhy stáří…“ a popisuje mi své potíže s krevním tlakem, cholesterolem a cukrem. Běhá od doktora k doktoru a v kříži ji přitom píchá. Potěš pánbu, říkám si já a počítám těch pár let, které mi do tohoto zlomu zbývají. Zatím mám pořád ještě pocit, že se šplhám na kopec. Ale co ta jízda dolů? Užiju si ji vůbec?

Mnozí z nás, mne nevyjímaje, odkládáme radosti života na potom. Na důchod, prostě až budeme mít volno. Ty zdánlivě nekonečné prázdniny. Jenže: za a) nám zasloužený odpočinek pořád odsouvají a sil bude ubývat, těla budou chřadnout. Zvládnu já tu cestu kolem světa, na kterou se celý život těším? Nebo už budu jenom pomaloučku popocházet po zápraží vlastního domu. A doplatím já vůbec ten vlastní dům?

To souvisí s okolností pod bodem b), a totiž že s rostoucím počtem starobních důchodců ubude i prostředků pro ně. Možná že to, co si teď šetřím na zaoceánskou plavbu, prostě a jednoduše utratím za chleba. A za léky a za zdravotní péči – protože sociální a zdravotní systém bude s přibývajícími starci neudržitelný.

Škarohlíd by řekl: radši umřít včas. Já jsem ale pesimista se sklonem k optimismu. Takže poté, co jsem tu načrtla katastrofické scénáře, říkám: nějak bylo, nějak bude. Užívejme léta, do podzimu ještě daleko!