Eliška Novotná: Plesová sezona

Že jsem ale tedy zírala! Ty dívenky, které potkávám v rozdrbaných džínech, ze kterých jim koukají mrazem zarudlá kolena, s piercingy a střapečky zelených či modrých vlasů vyčesaných na šošolce hlavy, jsem nepoznávala!

Z vypůjčených plesových rób zrak jen přecházel. Když nikoliv půvabně přebíhaly sem a tam, zvedaly dlouhé a široké sukně sportovně vysoko nad kolena a chudáci tanečníci s nimi urputně zápasily ve snaze nepošlapat je a případně i – nedej Bože – nestrhnout partnerku na zem.

Dívky se třpytily, natřásaly a hihňaly a nic se nestyděly zkoušet ty záhadné taneční kroky uprostřed parketu, pěkně na očích všech. Jejich vlasy byly umně vyčesány či rozpuštěny do loken a rodiče se těmi davy statečně prodírali, klesali do kolen či se vysoko vypínali ve snaze ulovit se svým mobilem nejhezčí snímek „té naší“.

Potěšilo mě ale pár sabotérek v „civilu“ a obzvláště pak ty ojedinělé krásky v dlouhých splývavých elegantních šatech – já prostě Barbíny nemusím.

A říkám si: až budou někdy ukazovat svým dospělým dětem fotografie ze svého maturiťáku, najdou odvahu říci „taková jsem byla“?