Eliška Novotná: Pět slov

Já pořád mluvím, zpívám, čtu, ukazuji. Ona už hodně rozumí, ale převažuje u ní řeč těla: na souhlas přikyvuje, v odporu vypne tělo jako tětivu luku a z radosti se směje nebo tleská.

Pro verbální komunikaci si zatím vystačí s pěti slovy: ne, ještě, koukej, ahoj a mami. No dobře, ale proč zrovna „koukej“ a ne třeba „děkuji“, když jí to říkáme x-krát denně? Že by ty důvody byly zvukomalebné, jako jsem si já kdysi okamžitě zapamatovala anglické „usually“?

Když se tak na ni dívám, jak se batolí a cosi si stále špitá, jak se mi snaží při písničce nebo pohádce odezírat ze rtů, bývám naměkko. Obdivuji tu intenzitu nepřetržitého učení se. Doufám, že je jí je se mnou stejně dobře jako mně s ní. A spokojeně si říkám, že nám ta komunikace konec konců docela jde.