Eliška Novotná: Basama dudy

Zvolala jsem to třeba v situaci, kdy vytahaly všechny hračky a začaly s nimi po sobě házet, nebo když začaly pečlivě ničit leporelo; nebo když se rozhodly jít do podzimního vichru v tričku s krátkým rukávem; také tehdy, když začaly bedlivě třídit pro ně poživatelné a nepoživatelné jídlo na talíři. Děti se rozesmály, přijaly ode mne výzvu k nápravě zvesela a bylo to. Žádný křik, žádné hádky.

No, nešlo to samozřejmě použít ve všech situacích, ale ve většině ano. Když nejednaly úmyslně, zákeřně, ve snaze naštvat nebo ublížit, ale spontánně či z neznalosti. Časem jsem zjistila, že to funguje i na jiných dětech.

Nicméně když tak sleduji jednání poslanců z politické strany, kterou jsem s nadějí volila, stává se mi někdy, že bych na ně také chtěla zavolat „basama dudy“. Řekla bych jim tím „fandím vám, jste dobří, ale tohle tedy ne!“  Málo jste si to nastudovali, neuvědomujete si dostatečně možné souvislosti.

Těch situací není naštěstí mnoho, většinou svůj postoj změní směrem k tomu mému a já mohu spokojeně tlesknout „O. K.“. Když ne, zamýšlím se sama nad sebou – neuzavírám se příliš všem těm změnám současného světa, nezačínám být zapškle konzervativní, neocitám se „mimo“? A když ano, říkám si, že asi mají někoho nebo něco, co pro ně tu funkci varovného signálu, aniž by je pleskal přes ruce, plní. A také doufám, že se pak své hloupé spontánnosti nebo neznalosti zasmějí. Protože se obávám, že moje osvědčené „basama dudy“ by ti pánové a dámy nepochopili.