U jezera Titicaca rostou brambory v čistém písku, pomáhá jim jen kravský a ovčí hnůj

Jezero Titicaca patřilo v mých dětských představách k nejtajemnějším místům naší planety. Možná má na tom svůj podíl trochu tajemné jméno, možná dobrodružné romány, které jsem v dětství četl. Vždy jsem snil o dálkách a výpravách na druhou stranu světa a jezero Titicaca a širá území Altiplanu k těmto snům vždy patřila.

Když jsem asi před dvěma lety připravoval speciál Zelených světů věnovaný bramborám, tajemná Titicaca se mi opět připomněla. Tenkrát jsem si přečetl, že oblast kolem tohoto jezera se považuje za pravlast všech brambor. Až po odvysílání speciálu jsem si uvědomil, že se opět k životu probral můj dětský sen – vidět jezero na vlastní oči.

Po původu brambor jsem v Peru pátral cestou necestou, navštívil jsem provincii Ancash i tajemné horstvo Cordillera Blanca s modrými lagunami a ledovci. Den jsem pobyl na odlehlých svazích Cordillera Negra, prodíral jsem se mumrajem na trhu v Carhuazu a nechal na sebe házet zapáchající brambory od nazlobené trhovkyně.

Navštívil jsem bájné Cuzco, město Inků, a v horách vysoko nad ním jsem potkal místní indiány, popíjel kukuřičnou číču, viděl jsem, jak se připravuje půda pro výsadbu brambor, jedl jsem místní odrůdy, přežil ochutnávku čuňos, brambor konzervovaných mrazem. Ochutnal jsem bramborový pudink i mnoho jídel z místních surovin – některé zcela skvělé, jiné na hranici stravitelnosti.

Navštívil jsem bramborový park Parque de la papas i Mezinárodní středisko brambor v Limě. Pro splnění cílů bramborové expedice zbývalo už jediné – nadechnout se a dojet k mystickým břehům jezera Titicaca.

Nejvíc mě nadchlo setkání s místními

Nádech to musel být z plných plic, neboť Titicaca, největší jihoamerické jezero, leží v nadmořské výšce 3812 metrů. Cílem naší cesty byla indiánská osada Ccotos, která si žije vlastním klidným vesnickým životem bez přítomnosti turistů.

Stará indiánka z oblasti Ccottos u jezera Titicaca|foto: Pavel Chlouba

Obyvatelé osady se živí zemědělstvím, chovají dobytek, pěstují brambory, bob, obilí i jiné místní plodiny. Ze všeho nejvíc mě samozřejmě zajímaly brambory, které se pěstují na políčkách zasahujících až na samotný břeh jezera. Překvapilo mě, že místy rostou v čistém písku, hnojené pouze kravským a ovčím hnojem a občas i rostlinnými zbytky z pobřežní vegetace.

Fascinovalo mě pozorování krajiny, kde v pradávných dobách brambory vznikly a dodnes jsou pilířem skromné potravinové soběstačnosti místních obyvatel. Podle legend v okolí jezera Titicaca vznikla i vyspělá incká civilizace.

Atmosféra krajiny, nekonečné kilometry hladiny, skalnaté stráně i skromná políčka moje představy o Titicace silně předčily. Navíc mě nadchlo setkávání s místními lidmi. Jejich tváře s milým a laskavým úsměvem, ale poznamenané tvrdým a skromným životem zůstanou v mé paměti vryté navždy.

Téměř všechny cíle bramborové expedice byly splněny. Jediný zůstal nenaplněný – dosáhnout bolívijských břehů. Bolívii jsme viděli zdálky, zasněžené vrcholky hor se v oparu tyčily na druhé straně jezera Titicaca. Osobní setkání s Bolívií tentokrát nevyšlo, možná někdy jindy.