Antonín Pelíšek: Divy světa

Jaksi se u mě ztratil mezi podobnými vrstevníky typu Klímy, Kundery, Hrabala, Vančury nebo Lustiga. Žel k mojí chybě. S nadšením jsem tedy začal stopovat Putíkova díla a vzpomněl si při tom na slova bývalého kolegy z práce, se kterým jsme manuálně pracovali v sedmdesátých letech minulého století v českobudějovické slévárně.

Původním povoláním byl tento postarší chlapík středoškolským profesorem literatury. To ho mezi odlitky nedělalo až tak výjimečným, protože jako dělníci zde v době takzvané normalizace běžně pracovali bývalí učitelé, ředitelé, redaktoři nebo vojenští důstojníci. Kolega v montérkách kolem sebe zakrátko soustředil skupinku diskutujících o umění nebo právě vydaných knížkách. Sešlosti probíhaly tajně a vzdálené očím mistrů.

Trvaly zpravidla několik minut. Přesto byly úžasné. Víš, opakoval mi několikrát, mám doma obrovskou knihovnu klasiků. Četl jsem je už několikrát. Jako dvacetiletý, čtyřicetiletý a pořád se těším, že si je přečtu znovu. V každé době a v každém čase v nich totiž nacházím něco nového. Něco, co jsem původně přehlédl nebo nepochopil. Je radost stárnout a objevovat nová a nová překvapení. Sám se tomu nestačím divit.

A o tom život vlastně  je.