Antonín Pelíšek: Chvála tajemství
Vzpomínám na jeden zážitek, jako by se stal včera. Je mi pět let, je před Vánoci a v mateřské školce máme vášnivou debatu, jestli existuje Ježíšek a kdo naděluje dárky pod stromeček.
Třída je rozdělená do dvou přibližně stejně početných skupin. Na Ježíškovce a ty druhé. Trochu mě ten poměr tehdy rozhodil a přivodil pochybnosti.
Ale úplně největším zklamáním pro mne byl příští rok, kdy se mi k nadělování dárků přiznali rodiče. Bylo mi najednou smutno, cítil jsem prázdnotu. Tajemství, které vyplňovalo kus mého nitra, mizelo.
Proces ještě v dalších letech umocňovala škola, kde nám učitelé vtloukali do hlavy, že pokrokový je jedině materialismus, který slovo tajemství nezná. Všechno se dá vysvětlit, vědecky zdůvodnit, vypočítat. I nekonečný vesmír, který končí v nekonečnu.
Abych se přiznal, hodně dlouho mi nějaké tajemství chybělo. Až donedávna. Léta ubíhají, stárneme a vstřebáváme zkušenosti. A ejhle. To krásné, něžné a záhadné fluidum se vrací.
Teď nemám na mysli tajemství, které se stalo marketinkovou značkou pro obchod, výrobky nebo knihy a filmy. Myslím na to nehmatatelné.
Je jako obláček páry nad námi, jenž osvětluje náš život. Tajemství adventu, víry, Vánoc, tajemství písně Tichá noc. Tajemství, které roste v přímé úměrnosti s tím, jak se ho, třeba i vědou, pokoušíme rozluštit. Sladké tajemství lásky.
Díky za to. Bez něho by z nás zůstala jen polovina.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
