Antonín Pelíšek: Chvála tajemství

Třída je rozdělená do dvou přibližně stejně početných skupin. Na Ježíškovce a ty druhé. Trochu mě ten poměr tehdy rozhodil a přivodil pochybnosti.

Ale úplně největším zklamáním pro mne byl příští rok, kdy se mi k nadělování dárků přiznali rodiče. Bylo mi najednou smutno, cítil jsem prázdnotu. Tajemství, které vyplňovalo kus mého nitra, mizelo.

Proces ještě v dalších letech umocňovala škola, kde nám učitelé vtloukali do hlavy, že pokrokový je jedině materialismus, který slovo tajemství nezná. Všechno se dá vysvětlit, vědecky zdůvodnit, vypočítat. I nekonečný vesmír, který končí v nekonečnu.

Abych se přiznal, hodně dlouho mi nějaké tajemství chybělo. Až donedávna. Léta ubíhají, stárneme a vstřebáváme zkušenosti. A ejhle. To krásné, něžné a záhadné fluidum se vrací.

Teď nemám na mysli tajemství, které se stalo marketinkovou značkou pro obchod, výrobky nebo knihy a filmy. Myslím na to nehmatatelné.

Je jako obláček páry nad námi, jenž osvětluje náš život. Tajemství adventu, víry, Vánoc, tajemství písně Tichá noc. Tajemství, které roste v přímé úměrnosti s tím, jak se ho, třeba i vědou, pokoušíme rozluštit. Sladké tajemství lásky.

Díky za to. Bez něho by z nás zůstala jen polovina.