Zdena Kolářová: Vlastní limity

Nic nebrání tomu, abych si hospodyňské povinnosti rozložila na celý týden. Ale snaha dokazovat si, co všechno zvládnu, u mne hraničí až s posedlostí.

Po snídani jsem zadělala na buchty, umotala španělské ptáčky, připravila salát, povlékla čistě postele, dala prádlo do pračky, očistila zeleninu na polévku, zkrátka rozpoutala jsem takové malé bojové cvičení.

Tak jsem to dělala vždycky a vždycky jsem to zvládla levou zadní, jak se říká. Situace se teď změnila. Jak vylézalo slunce a začalo přitápět, zjistila jsem, že si s tím chaosem nějak nevím rady.

Pračka zacinkala, to abych vzala na vědomí, že ona je se svými povinnostmi hotová, vzápětí zapípala myčka. Ale kam vyndat její obsah, když mám všude chaos, našpiněná prkýnka na krájení a vedle hromadu slupek a všechny použité nože se povalují kolem.

Když nemůžeš, přidej, mihlo se mi hlavou Zátopkovo heslo. No jo, jenže atleta povzbuzoval sportovní étos a řev fandících tribun, vypouštějících do vzduchu myriády adrenalinu, zatímco já tu nešťastně sedím v opuštěné kuchyni se zjištěním, že něco nemůžu, což nebylo nikdy zvykem.

Mou snahu překonat vlastní nedostatečnost kdysi táta většinou okomentoval: „Holka, ty chceš být na každé svatbě nevěstou a na každém pohřbu nebožtíkem.“

V ten pátek jsem se vrátila do reality.. stanovila jsem si postup, jak to boží dopuštění postupně zlikvidovat. Trvalo mi to déle, než obvykle a při práci jsem si uvědomila, že musím své  třicet let staré limity přehodnotit.

To aby se nenaplnila druhá část tátova rčení. Protože být nebožtíkem a uhnat se k smrti, to bych rozhodně nechtěla. A jak jste na tom vy? Hezký den.