Zdena Kolářová: Kult dítěte

Až na drobné nuance související se specifickými rodinnými zvyky se jako červená nit táhla naším dětstvím přísnost, až jistá tvrdost našich otců.

Obě dvě jsme velmi záhy měly povinnosti podle dnešních měřítek neúměrné našemu věku. Já běžné starosti o domácnost, z nichž pravidelné mytí podlahy patřilo spíše k tomu lehčímu, ona každodenní dril na zahrádce, kde její otec choval a pěstoval od zvířat po mrkev všechno.

Za nesplnění uložených povinností, včetně těch do školy, následovalo poměrně značné dusno, které se sice obě naše matky snažily mírnit, ale ne vždy se jim to dařilo, protože i ony měly svá práva omezena.

Diskuze se nepřipouštěly, odmlouvání s podtónem vzpoury už vůbec ne. Přesto platí, že nás naši tátové velmi milovali a kdykoli bylo třeba, vždy byli připraveni nám pomoci. Na tom jsme se s kamarádkou shodly. Povinnost, zdvořilost a důslednost, to byly atributy, se kterými se nedalo hnout. Stačil tátův pohled a veškerá rebelie byla vyléčena.

Když jsem nedávno slyšela patnáctiletou vnučku mých známých, jak na otcovu výzvu, aby šla vyluxovat, unuděně pronesla, že ji to nebaví, čekala jsem, že bude zle. K mému překvapení nebylo. „No jo, tak když tě to nebaví,“ povzdechl otec a šel to udělat sám.

„Chápeš to?“ obrátil se na mne s řečnickou otázkou poměrně vesele. „Nechápu,“ řekla jsem docela drze. Vůbec mu nedošlo, že má ironie byla namířena k němu. Snažila jsem se představit si, jak by se asi zachoval můj otec po podobné odpovědi, kdy ještě neexistoval kult dítěte.