Věra Nosková: Klamající obrázky

Vypadalo to zajímavě a pohodlně. Na místo jsme se dostávali složitě z malého městečka, dál nic nejelo. Snesla se už noc a my museli jít s těžkými bágly po neosvícené cestě asi dva kilometry.

V jednu chvíli se k nám seběhlo asi dvacet bezprizorných polodivokých psů, řvali na nás a stahovali kolem nás kruh. Unikli jsme bez pokousání, ale byla to horká chvilka.

Na místě jsme zjistili, že stany se nacházejí na kopci nad níže postavenými bungalovy, kde byly i toalety, sprchy a restaurace. Ke stanu ovšem vedly krkolomné schody, bylo jich asi šedesát, místo zábradlí se kolem nich kejklala šňůra.

Pršelo, schody byly kluzké. Syn upadl a sedřel si do krve koleno. Nahoře, kde stálo asi šest velkých stanů, přebývala jen v jednom místní uklízečka. Páchlo tam silně spáleniště, kolem stanů zjevně nedávno vypalovali přerostlou buřinu.

V tom našem byly jen na zemi hozené dvě matrace. Vzpomněla jsem, jak jsme si ještě v Praze prohlíželi lákavé fotografie na monitoru. O schodech a vzdálené toaletě, o spáleništi a absenci nábytku ani slovo. Mizerové! Hned druhý den jsme se přemístili jinam.

Jindy jsem zatoužila po hezkých letních šatech, na internetu jich inzerují snad tisíce. K jedněm jsem se stále vracela, až jsem se konečně rozhodla, a to pětikilo jim poslala.

Čekala jsem na ně asi dva měsíce. Přišel mi tenký beztvarý hadérek, spíchnutý řídkými stehy, který se mačká už pod přísným pohledem.

Když na mě dnes a denně vyskakují z monitoru lákavé barevné obrázky, posílám je už do háje.