Václavu Havlovi jsem tykal jenom do doby, než se stal prezidentem, říká Šimon Pánek

Šimon Pánek
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Šimon Pánek

Šimon Pánek je bývalý studentský aktivista Sametové revoluce v roce 1989 a spoluzakladatel a výkonný ředitel společnosti Člověk v tísni. Za svoji činnost již dvakrát obdržel cenu Evropan roku. V rozhovoru s Xaverem vzpomíná na bouřlivé revoluční dny roku 1989 a na prezidenta Václava Havla.

Na studentské demonstrace chodil Šimon Pánek již od roku 1988, ale aktivním členem disidentského odporu nebyl. Také 21. srpna 1988 se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí, kde se tenkrát sešlo něco kolem 3 000 lidí. A právě tam poprvé zazněla hesla: „Nechceme cenzuru“, „Chceme svobodné volby“.

„Když jsme pochodovali ulicemi, tak už někteří lidé otvírali okna a tleskali nám.

Potom se ale věci delší dobu nehýbaly, a proto jsme začali být mezi studenty ještě více aktivní. V listopadu 1989 jsem už patřil k takzvaným ‚dělníkům poslední hodiny‘. Období od 18. listopadu až do volby prezidenta 29. prosince 1989 se mi ale slévá do jednoho proudu. Byly to velmi intenzivní časy, kdy jsem skoro nespal. Nejvíce asi vzpomínám na den 23. listopadu. Když dvaadvacetiletý kluk vystoupí na balkoně Melantrichu, před zaplněným Václavským náměstím, které ho osloví jeho jménem, to jsou momenty, na které nikdy nezapomenete,“ přibližuje bouřlivé dění začátku devadesátých let Šimon Pánek.

Člověk v tísni

Sousloví Člověk v tísni slyšel Šimon Pánek poprvé z úst kolegy Jana Urbana v Lidových novinách, kde s kolegy s pomocí začínali. První dva roky ji dělali zadarmo, potom se rozhodli, že podle britského nebo rakouského vzoru založí společnost Člověk v tísni. Na názvu se dohodli v roce 1994. Postupně se potom přesouvali do České televize. Ta je jedním ze zakladatelů této organizace. V současné době je Šimon Pánek spíše úředníkem, který se stará o velkou organizaci s nemalým rozpočtem. Osmdesát procent financí na projekty Člověka v tísni pochází ze světa, například od OSN, britské vlády, americké vlády, Evropské unie a dalších. Instituce, které peníze na projekty věnují, si své investice velmi hlídají a vše musí být řádně doloženo.

Člověk v tísni pomáhá samozřejmě i v Česku, aktuálně v sedmi našich krajích. Převážně jde o pomoc dětem a mladým lidem, kteří se pohybují na sociálním dně. Zajišťuje poradenství, zabývá se problematikou předlužení, exekucí a dalších. Ve světě působí Člověk v tísni v Sýrii, v kurdských oblastech, v Angole, v Etiopii a v Kambodži. „Dobrodruhem jsem býval určitě na začátku, řídil jsem třeba náklaďáky s pomocí do Čečenska nebo Bosny,“ říká s úsměvem na rtech Šimon Pánek. „Teď jsem manažerem zodpovědným za organizaci, která čítá kolem 2 000 pracovníků (z toho 1 200 jsou místní zaměstnanci) a obratem kolem dvou miliard ročně,“ dodává Pánek.

Šimon Pánek a Václav Havel

V devadesátých letech pracoval Šimon Pánek také v prezidentské kanceláři Václav Havla, ale jenom na čtvrt úvazku necelé dva roky. Jedním z důvodů proč odtud odešel, bylo i to, že měl osobní kontakt s Václavem Havlem mnohem méně častý, než jako šéf Člověka v tísni. „Pokud pracujete v prezidentské kanceláři, musíte fungovat jako součást aparátu. Pokud ale sedíte s Václavem Havlem u jednoho stolu, máte k sobě mnohem blíž. Vzpomínám, že mi prezident Havel říkal: „Se svobodou má přijít kus zodpovědnosti, nedá se čekat jen na podporu, ale musíme se podívat směrem, kde jsou na tom lidi mnohem hůř.“ „My v Člověku v tísni jsme to začali vykonávat, a tak byla mezi námi shoda,“ říká Šimon Pánek.

Prezident Havel také Šimona Pánka požádal, aby zorganizoval cestu do Bosny a Kosova, tehdejších válečných oblastí. „Já jsem se toho samozřejmě ujal, i když to bylo velmi složité a těžké.“

„S Václavem Havlem jsme si tykali jenom do doby, kdy se stal prezidentem. Potom už to pro mě byl problém. Cítím k této pozici úctu, a tak jsem mu začal vykat. On mi stále tykal,“ doplňuje své vzpomínky na prezidenta Havla Šimon Pánek.

Největším současným kritikem Šimona Pánka jsou jeho dcery, které právě míří do složitého věku. Pokud jsou zrovna poblíž jejich spolužáci, tak mu dokonce říkají: „Tati, teď nemluv.“ Na co jsou naopak dcery Šimona Pánka hrdé, to můžete slyšet v záznamu pořadu.