V mlýně v Jindřichově Hradci kotví vor, připomínají tu plavení dřeva na Nežárce

16. srpen 2017

Nejen Vltava, ale i Nežárka sloužila v minulosti k plavení dřeva. Byly to dvě nejdelší splavněné trasy v Rakousko- Uhersku. Cesta ze Stráže nad Nežárkou do Prahy trvala vorařům tři až šest dnů. Vliv na to měl stav vody, zkušenosti i to, jestli vory po cestě zastavovaly.

Jako první se snažil Nežárku splavnit už v roce 1645 Vilém Slavata. Vodní cestu se ale podařilo otevřít až o 200 let později.

„Ta samotná regulace byla v roce 1842, kdy se známý Vojtěch Lanna z Českých Budějovic zavázal hraběti Černínovi, že mu splaví co nejdelší kus Nežárky k Lužnici. Dostal se do půlky Nežárky. Splavnil 26 kilometrů, udělal devět nových jezů a ostatní jezy snížil a rozšířil,“ připomíná Michal Kotyza, správce zámeckého mlýna v Jindřichově Hradci.

Splavnění Nežárky bylo reakcí na velký polom po vichřici v lesích kolem Jemčiny. „To byl asi hlavní impuls. Orkán se přihnal na svatou Annu 1822 a myslím si, že to byla největší větrná smršť dochovaná v záznamech. Padlo 400 tisíc metrů krychlových dřeva a to tam leželo, nikdo si s tím nevěděl rady. Dřevo se začalo nějakým způsobem expedovat až o dvacet let později, kdy Vojtěch Lanna splavnil Nežárku,“ dodává Michal Kotyza.

V zámeckém mlýně v Jindřichově Hradci se rozhodli návštěvníkům historii plavení dřeva na Nežárce přiblížit. Součástí expozice je i třicet metrů dlouhý dřevěný vor. „Po Nežárce se v minulosti mohly plavit vory dlouhé až devadesát metrů. Na první tabuli stál nejzkušenější vorař, vedle sebe měl ještě jedno veslo a tam byl druhý vorař na zaučení. Na druhé tabuli byl už samotný náklad, palivo, trámy, prkna, plavci tam měli ohýnek. Následovala třetí a čtvrtá zadní tabule, kde stál nejmladší z té plavecké party, který se učil, jak zacházet s veslem,“ popisuje Michal Kotyza.

Kdo na voru velel, musel složit zkoušky. Koncem 19. století to byl takzvaný patent a jeden z nich je k vidění nyní v Jindřichově Hradci. „Pan Kouba si pro ten patent musel dojít do Prahy a složit zkoušky, aby mohl plavit vory po Nežárce, Lužnici a Vltavě. Každou řeku musel znát - jak je dlouhá, jaké má ohyby, kde je jaký kámen, musel znát kdejakého mlynáře a hlavně regule,“ doplňuje Michal Kotyza.

Poslední odplul po Nežárce zřejmě v roce 1951 nebo 1952. Plavení dřeva zastavila Vltavská kaskáda.

Součástí expozice, která připomíná plavení dřeva na Nežárce, je i 30 metrů dlouhý vor
Součástí expozice, která připomíná plavení dřeva na Nežárce, je i 30 metrů dlouhý vor
Spustit audio