Uterý: Prosíme nerušit!

29. březen 2016

Máte pocit, že se lidé stále víc a víc uzavírají do sebe? Že začínáme svůj klid nadřazovat všemu ostatnímu? Také jste už zažili, že tam, kde mezi sousedy bývala otevřená prostranství a lidé k sobě volně přecházeli z domu do domu, se najednou stavějí ploty, nebo alespoň tzv. živé ploty, aby to nebylo tak okaté? Stahujeme se stále více sami do sebe? A proč tomu tak, podle vás, je?

Zaujalo mě pojednání historika Matěje Spurného, který se zamýšlí nad námi Čechy v souvislostí s tím, jak se mění náš vztah k okolí směrem k uzavírání se do sebe a do svých rodin. Píše: „Kdybych uměl kreslit vtipy, nakreslil bych Čechy dobrovolně zavřené ve vlastní ohradě v zoologické zahradě a všude na té ohradě by visely cedule: Prosíme, nerušit! Je pro nás extrémně důležité oddělit to, o čem si myslíme, že jsme „my“, od toho, co jsou „oni“. Cokoli cizorodého už je problém, který nás ruší. Jako třeba Romové: jsou hnědí, křičí, jsou chudí. Pokud možno ven s nimi z té ohrady! Zároveň se cítíme ohroženi také děním za ohradou, cizinci, migranty, protože může znamenat potenciální nebezpečí. Hlavní je, aby byl klid, abychom nemuseli nic řešit, abychom nebyli postaveni před nové otázky a výzvy a hlavně aby se nemuselo nic měnit.“

Co myslíte, opravdu jsme takoví ? A jsou naše obavy z venkovního světa a přicházejících změn opodstatněné?

autor: zos
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...