Uklízet a vařit musí studenti i uznávaní vědci. Na výzkumné stanici panuje režim

13. červenec 2016

Mají budíček, společné jídlo i večerku. Režim jako na dětském táboře dodržují vědci z Centra polární ekologie Jihočeské univerzity na souostroví Špicberky v Arktidě. V terénní výzkumné stanici uprostřed divočiny, v místech, kam čas od času zavítá i lední medvěd, je to totiž nutné.

Ve stanici v zátoce Petuniabukta není ani elektřina. Přesto si tu vědci dokázali zařídit originální ledničku. „Je to sud zakopaný co nejhlouběji do země, aby byl u permafrostu neboli věčně zmrzlé půdy. Uvnitř jsou asi čtyři stupně Celsia,“ popisuje Martin Lulák, šéf letní expedice Centra polární ekologie.

Ze země kouká jenom víko sudu. Lednička odolává i ledním medvědům, kteří se arktickou divočinou potulují. „Medvěd párkrát chodil okolo, zkoušel se do toho dostat, ale nikdy se mu to nepovedlo,“ dodává Martin Lulák. I na cestu k ledničce, která je za kamenným přesypem, se tak vědci pro jistotu vždy vydávají s puškou.

Účastníci expedice se střídají ve službách na vaření a úklid. Oboje si vyzkoušela i studentka ornitologie Tereza Hromádková. „Tady je hodně výjimečné, že se někomu povede udělat nerozvařené jídlo nebo rýži, která nelepí,“ přiznává s úsměvem.

Asi nejtěžší je podle ní připravovat těstoviny pro dvacet lidí ve velkém hrnci. „Stane se z toho taková hmota, která se vykrajuje, už to ani nejsou těstoviny. Člověk je ale rád, že mu tu někdo něco k jídlu připraví. A když si všichni vyzkouší, že vaření tady není jednoduché, jsou tolerantní,“ dodává.

Během pobytu na terénní výzkumné stanici v zátoce Petuniabukta v arktické divočině je také nutné přísně třídit odpad. Vše se navíc lisuje, aby to zabralo co nejméně místa. Odpad pak vědci odvezou do městečka Longyearbyen, kde mají druhou výzkumnou stanici.

autor: Romana Lehmannová
Spustit audio

Související

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.