Seznační senioři píší národní kroniku

A národní kronika to je příležitost pro každého, kdo rád vypráví příběhy svého života. Kdo prožil druhou polovinu minulého století, má určitě co vyprávět. A byla by škoda, kdyby skončila v zapomnění spousta zkušenosti a životní moudrost lidí, kteří pamatují druhou světovou válku i dramatické zvraty období nástupu totality anebo třeba zcela poklidné a idylické plynutí času v malých obcích uniknuvších městským bouřím.

Vyprávění pamětníků sbírá národní kronika. Přispět do ní může kdokoli. Anebo si můžete na stránkách společnosti Senzační senioři jen přečíst, co už napsali jiní. Například někdejší archivářka československého rozhlasu Helena Šarounová vzpomíná na události z 21. srpna roku 1968:

Úryvek ze vzpomínek Mgr. Heleny Šarounové (citace z Národní kroniky)Ono středeční ráno jako by bylo včera, 21. srpen 1968. Pracovala jsem tehdy v Československém rozhlase na Vinohradech. V gramofonovém archivu, ve staré, dnes již neexistující budově, obrácené do Římské ulice (...)Na pracoviště se přicházelo docela slušným bludištěm, prvním patrem celou hlavní budovou, nakonec točitým schodištěm do přízemí, s prázdnými výklenky pro bůhví jakou kdysi výzdobu, snad pro sochy svatých. To prostředí mělo docela zvláštní atmosféru. S okny nízko nad chodníkem, zajištěnými pevnými mřížemi. S trvale uzavřeným průjezdem, vydlážděným původními tvrdými dřevěnými kostkami...Jako každé ráno jsem si v onen den k snídani pustila rádio a jako rozhlasačka jsem se divila, že tak brzo vysílají podivnou dramatizaci. Vůbec mi nenapadlo, že líčení postupu nějakých vojsk a tanků je popis skutečnosti. Po chvíli mi trochu docházelo, že se něco opravdu děje a zavolala jsem kolegyni. Ta mne zhurta odbyla, ať po ránu neobtěžuji, na nesmysly před odchodem do práce že nemá čas. Tak jsem jako každý den prostě dostatečně včas odjela ze Žižkova na Vinohrady a prošla vrátnicí. Vůbec bych neuvěřila, že se domů dostanu až v pátek (...) Netrvalo totiž dlouho a v archivu se objevil sovětský voják, mladíček, vybavuji si, že v černé uniformě, opásaný řemením, a hlavně se samopalem v ruce. Rusky jsem ze školy uměla velmi slušně, takže jsem hned pochopila, že mě vyzývá k okamžitému odchodu. Nikomu nepřeji pocit, když vás před sebou žene viditelně dost nejistý a lidově řečeno vyjukaný vojáček a hlaveň samopalu máte v zádech! Začala jsem koktat, aby prosím nestřílel, že mám ráda ruskou hudbu, Čajkovského, no už nevím, co všechno jsem cestou ze sebe z hrůzy chrlila.(text redakčně krácen)

Podle ředitele Senzačních seniorů Zdeňka Procházky má sbírání vzpomínek pomoci historikům zachovat detailní obraz historie, včetně všech zdánlivě nepodstatných drobností. Čím více lidí se bude chtít o své vzpomínky podělit, tím bohatší a pestřejší obraz o minulosti zanecháme svým potomkům.