Sami vyrábí vláčky, domečky i figurky. Naposledy na kolejiště přidali miniaturní divoké husy

Kolejiště Klubu železničních modelářů České Budějovice
Kolejiště Klubu železničních modelářů České Budějovice

Dvě místnosti zcela zaplněné kolejišti s rukodělnými modely vlakových souprav, figurkami i doplňky ze skutečné železnice se skrývají v sídle Klubu železničních modelářů České Budějovice. Ten má v současné době 16 členů, kteří pravidelně svá díla ukazují zájemcům při výstavách.

Železniční modeláři vyrábí vláčky různých velikostí. Asi nejrozšířenějším evropským měřítkem je podle vedoucího klubu Jiřího Dvořáka měřítko H0. „To používá hodně firem i modelářů, jedná se o měřítko 1:87. To ale nestačilo, zdálo se moc velké, tak si někdo vymyslel železnici na stůl, tedy table train, a vzniklo měřítko TT - 1:120. Dnes už se také pracuje v měřítku 1:160, které se označuje písmenem N. My mu říkáme nimravé, to jsou modýlky do kufru,“ popisuje.

Největší klubové kolejiště v měřítku TT má tvar písmene L a na délku měří šest metrů. Klub železničních modelářů České Budějovice má ale i kolejiště v měřítku H0 dlouhé deset metrů, a to ještě není celé, protože se do místnosti nevejde. Kdyby bylo dost prostoru, mohli by složit až kolejiště dlouhé 17 metrů.

Modely se snaží členové klubu vyrábět tak, aby odpovídaly provozu na železnici do 60. až 70. let minulého století. „Tomu by měla odpovídat krajina, domy, zástavba i samotné modely. Máme i opravdu staré prvorepublikové soupravy a naopak novější verze, ale úplně hypermoderní vlaky nás nelákají,“ říká zástupce vedoucího klubu Vojtěch Bušek.

„Já osobně si myslím, že co nekouří, to není lokomotiva. Musí se tomu hýbat klacky pod kotlem, musí to kouřit a syčet. Vrčící škatule mě nepřitahují,“ komentuje Jiří Dvořák.

Kolejiště Klubu železničních modelářů České Budějovice

Ten se železničnímu modelářství věnuje od svých 12 let a pětkrát získal titul mistra Evropy. Mnohé se podle něj během let samozřejmě změnilo. „Technika jde dopředu. Dnes jsou daleko lepší materiály, dají se sehnat mnohem menší motory, je větší výběr. Dřív jsme nemohli sehnat malinkaté šroubky, tak jsme si je soustružili, dneska ťuknete párkrát do počítače a za chvíli máte balíček. Existuje spousta výrobců, kteří dodávají polotovary,“ vysvětluje.

Vlaky je ale třeba doplnit krajinou. Podle Vojtěcha Buška je samozřejmě možné koupit maličké domečky, nádraží, hrad či cokoli jiného, ale trh je většinou zahraniční a typicky česká budova se těžko shání. Proto se mnoho modelářů naučilo vyrábět vlastní.

To platí i o Jiřím Dvořákovi. „Kdysi byl figurek nedostatek, tak jsem se naučil vyrobit formu, odlít figurky, vyčistit je a namalovat. Dnes pro mě není problém vyrobit téměř cokoli. Naposledy to byly divoké kachny, ale tam se strašně špatně maluje ten proužek na krku,“ vypráví s úsměvem.

Na kolejišti Klubu železničních modelářů České Budějovice nechybí zajímavé figurky

Inspiraci čerpají modeláři ze skutečné krajiny. Není sice možné ji zkopírovat věrně, ale povědomá místa lidé určitě najdou. „Například vedlejší elektrifikovaná železniční trať představuje trať mezi Táborem a Bechyní, jezdí tam modely skutečných vozidel a je tam reálné trakční vedení,“ prozrazuje Jiří Dvořák.

Každý modelář musí být technicky zdatný, zručný a trpělivý, koníček je ale také dost finančně náročný. „Kolejiště a modely musíte někde mít, potřebujete nějakou dílnu s vybavením, potřebujete vrtačky, frézy, soustruh. To všechno něco stojí. My získáváme peníze na výstavách a podporuje nás automotoklub a město,“ připomíná Vojtěch Bušek.

Každému, koho modelařina láká, proto doporučuje, aby se nejprve přišel podívat právě do klubu. „Měl by si rozmyslet, co by chtěl, a také trochu vystřízlivět. Každému se hned zalíbí to, co máme my, ale na tom se pracuje třicet let a dodnes to není hotové,“ zdůrazňuje. S tím souhlasí Jiří Dvořák. „Člověk sám není schopen udělat to, co parta lidí. Vždycky říkám, že je lepší míň a kvalitně,“ uzavírá.