Proč je tak žhavá debata o podpoře Izraele, začne festival Věčná naděje a kdo byla „pianistka z Terezína“

Chtěli jsme kultivovat debatu a vrátit na scénu smysl pro pravdu, říká autor petice

Jen málokterý konflikt na celém světě vyvolává tolik pozornosti a tak silné emoce jako současná válka v Gaze. Ta propukla po útoku teroristického hnutí Hamás na izraelské civilisty 7. října loňského roku. V Česku se v posledních dvou týdnech dokonce objevily na toto téma už tři petice. Nejprve výzva asi 80 osobností, aby vláda České republiky změnila svůj proizraelský postoj. Několik dní poté vznikla „protipetice“, která naopak české představitele za jejich politiku vůči Izraeli chválí. Nakonec Valentýnská deklarace, za kterou stojí kardinál Dominik Duka. A my už máme na telefonu jednoho z autorů druhého dopisu vládě, psychoanalytika, výcvikového terapeuta, supervizora a lektora Martina Mahlera.

Je Dopis vládě České republiky opravdu „protipeticí“? „Nebudu zastírat, že to byl pro nás takový impuls minulý týden. Začal jsem mít pocit, že ta debata o Izraeli a o válce se začíná přechylovat k osočování a odsuzování, hanobení Státu Izrael. A že se to dostává až do takové polohy, která je vysloveně antisemitská, kdy se začíná zneužívat pravda, kdy se přestává respektovat pravda a všelijak se žongluje s pojmy, jako je genocida, fašismus a nacismus. Řekl jsem si společně se svými kolegyněmi, že čeho je moc, toho je příliš, a proto jsme tu petici odstartovali. Nešlo nám ale jenom o to vymezit se vůči té první petici a hrotit tu debatu, ale spíš nám šlo o to pokusit se kultivovat ten prostor a vrátit na scénu nějaký smysl pro pravdu,“ říká Mahler.

Nakonec vznikla ještě třetí petice, Valentýnská deklarace. „Ta vybízí k jakémusi společnému povědomí a solidaritě Židů a křesťanů proti džihádu. Tato petice určitě nějakým způsobem reaguje na tu naši petici, my zase reagujeme na tu první petici, která možná zažehla jakousi jiskru, ze které vznikl plamen. Ale myslím si, že ten plamen moc nekoresponduje s tou původní jiskrou. Je vidět, že toto téma a tato debata je velice žhavá, velice aktuální. A to je dobře,“ uzavírá Mahler.

Martin Mahler je psychoanalytik a terapeut. Jak si vysvětluje, že právě válka v Gaze budí v lidech tak silné emoce? Poslechněte si celý rozhovor s ním.

Festival Věčná naděje přinese především hudbu z Terezína

O hudbě se říká, že přináší naději i v nejtěžších chvílích a také v extrémních podmínkách. Své o tom věděli hudebníci a skladatelé v terezínském ghettu. Právě jejich hudbu, někdy dokonce i s jejich dramaturgií, uvede letos už 7. ročník festivalu Věčná naděje. Úvodní koncert proběhne 21. února pod záštitou velvyslanectví Spojených států. Se spoluzakladatelkou festivalu Martinou Jankovskou natáčela Daniela Brůhová.

Tématem letošního ročníku festivalu Věčná naděje jsou hudební kontrasty. Program tak reflektuje i Rok české hudby. A terezínské autory staví po bok velikánů světové klasické hudby. „Hudba terezínských autorů je i dnes považovaná za avantgardní. Ale hovoříme o avantgardě, která je 80, 100 let stará. A tu stavíme do kontrastu s hudbou, kterou posluchači rádi slyší, romantickou a klasicistní. A dokonce jsme si troufli vyhlásit skladatelskou soutěž. To znamená uvést dnešní, úplně soudobou hudbu a uvidíme, zda bude avantgardou třeba za dalších 100 let,“ říká Jankovská. Vítězná skladba zazní 24. února ve Španělské synagoze v podání Bennewitzova kvarteta.

27. března pak festival uvede v Klášteře sv. Anežky České klavírní recitál Igora Ardaševa. Téma koncertu je Gideon Klein, klavírista terezínského ghetta. „Byl opravdu nadaný klavírista, který v Terezíně dával koncerty. Díky rešerši, kterou jsme získali, víme, co se v Terezíně hrálo. A tady letos začínáme s tří nebo čtyřletým cyklem koncertů přesně s tou dramaturgií, kterou Gideon Klein tehdy hrál a uváděl v Terezíně. Budeme dávat Mozarta, Beethovena, Schumanna, ale se vzpomínkou na to, co uvedl Gideon Klein v roce 1943 a 1944 v Terezíně,“ dodává Jankovská.

Kdo zkomponoval vítěznou skladbu? Kdy vystoupí vynikající mezzosopranistka Bella Adamová? A čím je hudba, kterou festival uvede, jedinečná? Poslechněte si celý rozhovor Daniely Brůhové s Martinou Jankovskou.

Pianistka z Terezína

U hudby ještě zůstaneme. Ta byla prý důležitější než jídlo pro pražskou rodačku, které se někdy také říká „pianistka z Terezína“. Od smrti Alice Herz-Sommerové uplyne v pátek 23. února 10 let. Její život připomíná v následujícím příspěvku Leo Pavlát.

Narodila se 26. listopadu 1903 a jako dítě znala Gustava Mahlera, Franze Kafku, Maxe Broda nebo Felixe Weltsche. „Ji samotnou však uchvátila hudba. Na klavír hrála od pěti let, v šestnácti se stala nejmladší studentkou na pražské Německé akademii múzických umění, kterou také zdárně absolvovala,“ říká Pavlát.

„Úspěšnou hudební kariéru Alici přervala nacistická okupace. V té době již byla osm let vdaná za houslistu Leopolda Sommera. Na rozdíl od většiny příbuzných neemigrovala, zůstala s nemocnou matkou. Ta byla v létě 1942 deportována do terezínského ghetta a stejný osud čekal o rok později i Alici s manželem a pětiletým synem,“ pokračuje Pavlát.

Právě hudba Alici pomohla v Terezíně v nejtěžších chvílích. „Konce války se Alice Herz-Sommerová dožila jen se synem a po zkušenostech s nacistickou diktaturou se nechtěla smířit ani s diktaturou komunistickou. V roce 1949 emigrovala do sotva ustaveného Státu Izrael. Zde až do roku 1986 vyučovala na jeruzalémské konzervatoři a poté přesídlila za synem, uznávaným hráčem na violoncello, do Londýna. V Londýně také před 10 lety zemřela,“ uzavírá Pavlát.

Jak Alice Herz-Sommerová vzpomínala na své koncerty v Terezíně? Jaké o ní vnikly filmy? A jakého ocenění se jí na konci života dostalo?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.