Ponožky v sandálech nebo naboso? Přečtete si glosy Jiřího Březiny a Ivana Mlse

Ivan Mls: Ponožky v sandálech

Je léto, takzvaná okurková sezóna, takže si myslím, že je nejvyšší čas nastolit nějaké skutečně zásadní téma. Pochopitelně téma vysloveně letní, chytlavé, ke kterému může zaujmout vlastní postoj úplně každý. Ostatně zpravidla léto co léto bývá toto téma přetřásáno, tak proč letos dělat výjimku, že? Stačí říct dvě slova - ponožky a sandály.

Společnost se rozděluje na ty, kterým tato kombinace přijde jako vrchol nevkusu, a na ty, kteří jsou extravagantní a je jim to prostě pohodlné. Jinými slovy, pro někoho jsou ponožky v sandálech totálním módním faux pas, pro jiného něčím naprosto normálním.

Když se porozhlédnete po ulicích, zjistíte, že na tento problém skutečně neexistuje jednotný názor. Můžete potkat muže v lehkých letních outfitech v sandálech naboso, stejně jako neméně elegantní borce v sandálech a ponožkách, pokud možno tmavých, do půlky lýtek.

Prostě proti gustu žádný dišputát. Na druhou stranu nutno přiznat, že muž s ponožkami v sandálech vypadá poněkud komicky. A možná tato kombinace svědčí i o jisté nerozhodnosti dotyčného jedince. Nazul si sice typicky letní obuv, která umožňuje, aby noha maximálně větrala, ovšem zároveň nohu obalil fuseklí, takže blahodárný sandálový efekt výrazně utlumil.

Spor mezi odpůrci a příznivci ponožek v sandálech asi nikdy nebude mít jednoznačné řešení. Kdesi jsem dokonce četl, že něco na způsob ponožek v sandálech nosili už římští legionáři při svém pobytu v chladné Anglii. Takže jsem dokonce ochotný vzít tuto kombinaci na milost. Říkám tedy: ponožky v sandálech? Proč ne. Ale jen v prosinci.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Jiří Březina: Naboso

Dělá to teď hodně lidí. Někteří z nich zcela nepokrytě, na veřejnosti. A najdou se i tací, kdo se tím přímo chlubí. O čem je řeč? O chůzi na boso.

Začala to módní vlna mezi běžci. Mnoho amatérských běžců uvěřilo, že běhání bez bot zabrání bolestivým zraněním způsobeným špatným stylem běhu. Jak mi před měsícem prozradil prodavač v běžeckém obchodě, tato vlna pomalu upadá. Zejména proto, že ti, kdo se nekriticky vydali cestou bosého běhu, si často přivodili - ano, hádáte správně - bolestivá zranění.

Ale nechme běhání stranou a vraťme se k chůzi. Ta je, zdá se, méně riziková. A se správným přístupem prý velmi přínosná. Někdo chodí proto, aby procvičoval klenbu, jiný proto, že je to in. Někdo hledá intenzivnější kontakt s Matkou Zemí.

Já chodím bosky proto, že je to moc příjemné. Výlety do přírody tak získávají nový, hmatový rozměr.
Trochu mi vadí, že si na mě ukazují cizí lidé, ale většinou mě mají za neškodného podivína, takže tak činí s blahosklonným úsměvem. A občas se zeptají, jaké to je.

Je to snadné, zkuste si to taky, odpovídám. Zjistíte, že mokrá tráva nestudí, ale osvěží, že lesní půda hladí, oblázky masírují a že vaše nohy se chůzí umí samy zahřát, takže v létě rozhodně nenastydnete. A že jen málo povrchů je opravdu tak nepříjemných, že se po nich chodit nedá. Snad jen rozpálený asfalt a ostrý štěrk.

Zkuste to na boso. Ale pozor, je to návykové.

Jiří Březina je spisovatel, žije v Českých Budějovicích. Napsal dva detektivní romány se svérázným vyšetřovatelem Tomášem Volfem: Na kopci a Promlčení.

Jiří Klíma: Bezmoc

Odjíždím na dovolenou. Jsou zabaleny dva kufry, příruční tašky, svačina na cestu. V letadle charterové společnosti už bagetu nedostanete. Ani bonbon proti zalehlým uším. Ale s tím se dá žít. „Skoč do garáže pro auto, ať ráno nemusíme nosit kufry,“ posílá mne žena. Za chvíli už stojím před vraty garáže. Před vypáčenými dveřmi s rozlomeným zámkem.

Ještě před čtrnácti dny jsem byl darovat krev, ale teď by se jí ve mně krve nedořezal. Nahlížím dovnitř a odhaduju škody. Auto je tu, zdá se, nepoškozené, u stěny stojí i skútřík. Na zdi visí nosič na kola. A už vidím prázdné místo, kde byl stojan se sadou zimních kol. Jen kolečko černého prachu opadaného z disků zůstalo na podlaze. Čistá práce. Rychlá práce.

Volám 158, posílají posádku. Za chvíli tu jsou a obhlížejí „místo činu“. „Tady jsme byli před třemi roky, že, pane Klíma? Taky zmizely sady kol, co tentokrát? Zase kola. Jak byly starý?“ Další otázka. No jak asi? Právě ty tři roky, chtělo se mi křičet, ale jen jsem hlesnul - „tři zimy, stejně se mají po čtyřech měnit.“ „Jinak nic nezmizelo?“ Ne jinak nic. Jen iluze o lidském svědomí a o spravedlnosti, zato zůstala jistota, že v nějaké podobě se křivda stane i někomu dalšímu.

Ještě večer přijel technik od vrat, vyměnil zámek, přidal ocelové výztuhy bočnic, seřídil zvedání vrat a ještě popřál hezkou dovolenou. Do půlnoci jsem podepsal protokol na policii a dopoledne už jsme seděli v letadle. Svou svačinu jsme schroupali z ubrousku a díky vlastnímu bonbonu mi ani uši nezalehly. Jen pocit smutku a bezmoci před lidskou špatností ten zůstal.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady - je triatlonistou. Žije ve Zlivi.

Robert Blíženec: Zdravení

„Dobrý den,“ pozdravil mne kluk, asi šestiletý, na poloprázdném parkovišti před jedním z českobudějovických hobbymarketů. „Dobrý den,“ odpověděl jsem mu zíraje do svého nákupního seznamu.

Ale pak mi to došlo: Tohle nebylo normální, tady nejsme u nás na vsi a pozdravit cizího chlápka není ve městě obvyklé. Kluk už byl opodál, tedy jsem si dovolil oslovit za ním jdoucí sympatickou maminku: „Promiňte, hádám dobře, že jste z vesnice?“ Maminka s úsměvem přisvědčila.

Koupil jsem si nedávno v Bavorsku traktor a jel s ním po ose pár set kilometrů domů. Za hranicí mne zdravili protijedoucí strejčkové v klobouku i chasníci v kožených kalhotách, většinou v traktůrcích mnohem menších až nepatrných. Přejel jsem hranici do Čech a potkával traktory daleko větší, ale i všichni čeští kolegové neváhali zpoza volantu pozdravit či pozdrav opětovat. Prokazatelně jsme se neznali, ale jsme přece jedna parta. A nezůstalo nás na venkově tolik, aby nás vzájemný pozdrav či úsměv vysílil.

Naším hospodářstvím vede cesta, kudy o prázdninách či o víkendech procházejí desítky až stovky turistů denně. Podle nezaměnitelné vizáže i statisticky vzato jde většinou o návštěvníky z města. Míjím-li je pěšky, autem či strojem, zdravím je. Mnozí pozdrav opětují. Ale někteří, zdá se mi, se možná i zlobí, že údržbář krajiny ruší jejich klidný pobyt v přírodě a ještě by ho za to měli zdravit.

Pozdravit je hezký zvyk, ale chápu, že ve městě by se při jeho důsledném uplatňování lidé zdravili až do úplného uzdravení, což by vzalo práci lékařům i zdravotním pojišťovnám. Jste-li na venkově hostem, pozdravením domorodce neurazíte. V nejhorším případě vám neodpoví a pak si můžete říci, že jste právě potkali burana. Ale vždy je lepší burana potkat, než jím sám být.

A protože k vám promlouval venkovan, nezbývá mi než za svůj sloupek připojit zřetelné: „Na slyšenou!“

Robert Blíženec je sedlák z Novohradských hor. Věnuje se chovu shagya arabských koní a ovcí plemene merinolandschaf. Mimoto poskytuje jeho rodinný podnik také služby ochraně přírody.

Irena Kovářová: Den zahrádkářů

Velmi moudrá žena jménem Anastázie žijící na Sibiři, o které ve svých knihách píše Vladimír Merge, stvořila mnoho překrásných obrazů. Jeden z nich se týká dne zahrádkářů. Anastázie navrhuje, abychom 23. července každoročně oslavili matku Zemi. V ten den se může sejít celá široká rodina na zahradě jednoho příbuzného.

Společně připraví pokrm, který bude sestávat z vlastní sklizně. Společně pak budou všichni jíst, vyprávět si a tvořit krásné obrazy svého rodu. Nikdo nebude pomlouvat, hodnotit cokoliv a kohokoliv, takže debatám o politice a politicích se všichni zdaleka vyhnou. Celá rodina si bude užívat sdílení v lásce a dobrém rozpoložení.

Navečer lidé naplní z přebytků výpěstků malé košíčky či krabičky a kousíčkem své úrody podělí známé, kteří třeba bydlí v bytě a nic nepěstují. Představte si rozzářené oči lidí, kteří budou obdarování jen tak. Kolik energie, radosti, štěstí, nadšení se tím rozšíří mezi lidi.

Takový košíček není jen dárkem živých vitaminů, ale je především zázračným lékem pro tělo, duši i ducha všech darujících i obdarovaných. Líbí se vám ta představa? Tak se k nám letos 23. července připojte. Čím více nás bude, tím více energie a radosti pošleme mezi lidi.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou Ukázková přírodní zahrada.

Další sloupky najdete ZDE.