Pavel Kroneisl: Málo, nebo moc

Její dvorek dělila od sousedčina poměrně vysoká zeď. Protože sousedka přímo u ní měla hnůj, zeď vlhla tak dlouho, až spadla.

Babička tenkrát poprosila mého druhého dědu, jestli by jí nepostavil novou. On to velice rychle a velice odborně udělal. Moc mu děkovala a samozřejmě se ptala, co je dlužná. Čekala, že na to padne asi slepička a nějaké to vajíčko.

Děda ovšem nezaváhal a vyslovil sumu v penězích. Babička sice byla překvapená, ale sáhla do malovaného hrníčku, kde jako správná vesnická ženská měla úspory, a dědovi zaplatila.

Byl jsem tenkrát malý kluk a jednání dědy mě spravedlivě naštvalo. Řekl jsem mu, proč chce peníze, když babička je přece taky naše. Jenom se usmál a řekl mi, až budeš starší, tak to pochopíš.

Léta plynula a jednoho nevlídného zimního odpoledne jsem doma poslouchal gramofonovou desku  s názvem “Táto, povídej”,  na které Jan Werich vyprávěl své dceři Janě o svém  americkém válečném exilu a o životě vůbec.

Vzpomínal také, jak si kdysi na své chalupě u Velhartic nechal opravit střechu. Když byl pokrývač s prací hotov, zeptal se ho Jan Werich – Mistře, co jsem dlužen. Dostal odpověď – Mistře, co mi dáte. Werich mu tedy dal nějaké peníze a naštvaní prý byli oba. Pokrývač proto, že si myslel, že dostal málo, a Werich proto, že si myslel, že mu dal moc.

Člověk si prostě musí svou práci umět ocenit. Hned jsem si vzpomněl na dědu, babičku a zeď u jejího domku. Došlo mi, že děda si tehdy jenom dokázal ocenit svou práci. I když jsme na to tenkrát koukali s babičkou udiveně, měl prostě pravdu. Když něco udělám, tak bych měl vědět, jakou odměnu mám žádat. To je fakt.