Pavel Kroneisl: 20. listopad 89

Všichni v práci už tak nějak věděli, co se v pátek 17. událo na Národní třídě v Praze. Obvykle jsme se u ranního vysílání scházeli čtyři – dva technici, režisér a moderátor. Tentokrát se nás ovšem sešlo víc.

Byla tam i kolegyně technička Danka, která za mnou přišla a povídá: „Víš, co se děje, že jo?“  Já na to, že vím. „A co kdybychom teda změnili hudební dramaturgii dnešního vysílání a pustili Kryla a Kubišovou?“, navrhla.

Namítl jsem, že je asi těžko budeme mít. Totiž – když se tihle a řada dalších tehdejšímu režimu nepohodlných zpěváků ocitli na indexu, bylo nařízeno magnetofonové pásky s jejich nahrávkami nejenom vyřadit, ale rovnou zničit.

Danka mi povídá: „No víš, my jsme je tenkrát ve fonotéce nezničili, ale schovali, takže je máš k dispozici. Budeme je teda hrát, nebo ne?“

Všichni jsme na to tenkrát ráno koukali dost vyjeveně, protože tohle celá léta nikdo netušil. Moc jsme ale neváhali a řekli Dance, aby nahrávky rychle přinesla.

A tak už v pondělí  20. listopadu zazpívali z českobudějovického rozhlasu jak Karel Kryl, tak Marta Kubišová. Tehdejší šéfové neříkali nic, přešli to mlčením a posluchači ještě během dne telefonovali s tím, že je to skvělé a že moc děkují.

Do temného kouta fonotéky se už tyhle písničky nevrátily. Je to už 30 let!