Osobností, jako byl páter Karel Fořt, je v naší společnosti jako šafránu

Na Karla Fořta jsem před lety dostal tip z biskupství. „Měl bys nahrát jeho životní příběh. Je hrozně zajímavý. Karel Fořt dělal celá léta v náboženské redakci Svobodné Evropy, tak si budete rozumět,“ pověděl mi během jednoho setkání generální vikář Adolf Pintíř. A tak jsem se rozjel do českobudějovické čtvrti Suché Vrbné, kde Karel Fořt trávil poslední léta svého života, pokud tedy zrovna nebyl ve svém druhém bytě v Mnichově.

Přivítal mě podsaditý muž s bradkou a brýlemi. I když byl mezi námi věkový rozdíl půl století, padli jsme si po chvíli náramně do noty. Začal jsem ho pravidelně navštěvovat. Pokaždé jsme si dali kávu, on vzal do ruky můj mikrofon a vzpomínal. Na tatínka, který byl četnickým strážmistrem ve Skočicích, na vstup do skauta, na to jak odešel studovat do Českých Budějovic, kde ho za války zatklo gestapo.

Od nucených prací k monstrprocesu
Nakonec pobyl na nucených pracích v Rakousku, po válce stačil vystudovat teologii, stal se farářem ve Vimperku a v roce 1950 uprchnul za hranice, když se od známých dozvěděl, že se blíží jeho zatčení a soud ve vykonstruovaném monstrprocesu. Přes Německo odjel do Alžírska, kde řadu let působil jako katolický kněz v pouštních oblastech. Poté, co v zemi skončila krvavá občanská válka a k moci se dostali povstalci, sympatizující s komunisty, odešel do Mnichova. Přes čtvrt století se staral o tamní českou farnost a zároveň dělal redaktora ve Svobodné Evropě.

Karel Fořt|foto: redakce Post Bellum

Nejlepší okamžiky ale přišly, když jsem si vzal od pátera Fořta mikrofon zpět, vypnul ho a uklidil do tašky. To pak došlo na osobní povídání o rodině, o církvi, o celibátu, o smyslu života. „Já si často s mými příbuznými, co zůstali tady, nemám co říct,“ postěžoval si mi jednou. „Žil jsem za hranicemi tak dlouho a měl tak odlišné zájmy, že si mezi nimi připadám, jako bych k nim nepatřil,“ popsal pocity, které asi zažívá velká část navrátivších se emigrantů. „Vlastně nejvíc si teď rozumím s mladými cizími lidmi,“ dodal.

A mě v tu chvíli došlo, v čem spočívala výhoda jeho jinak pohnuté a nesnadné životní poutě. Totiž v tom, že mu pod kůži zadřela svobodu. Že i když byl Karel Fořt ukotven svým povoláním v tradičních hodnotách, dokázal být, když to bylo potřeba, nonkonformním. A také se nikdy nenaučil si stěžovat nebo jen tak planě moralizovat.

Nejenom v katolické církvi, ke které se vždy hlásil, ale vůbec v celé české společnosti, je osobností, jako byl páter Fořt, jak šafránu. Proto je jeho odchod na věčnost pro nás ztrátou. Monsignorovi Karlu Fořtovi bylo 92 let.