Eva Kadlčáková: Globalizace mozků

„To byste si musela hodně dobře stát,“ povídá prodavačka zeleniny poté, co jsem jí (tedy spíše v žertu) nabídla, že začnu přispívat na nájem, když svůj stánek přestěhuje do tepla. „Kamenný obchod si nemůžu dovolit, už takhle se držím jen tak tak. Supermarkety jsou levnější a stahujou zákazníky, ale já nemůžu dát zeleninu pod cenou...“

V hospodářském magazínu jsem se zase dočetla, že ceny českých jablek jsou na sedmdesáti pěti procentech cen z roku 96. Přestože náklady neustále rostou. Nafta o 45 procent, prostředky na ošetření ovocných stromů dokonce o 160. Zemědělci už nemají, kam by s cenou klesli. A přesto jsou polské plody lacinější a v konkurenčním boji vítězí. Česká jablka jsou sice podle výzkumů mezi evropskými daleko nejzdravější (a navíc: co doma vypěstuješ a sníš, dvakrát tě posílí), ale málo platné: sady z České republiky kvapem mizí. Už jich je jen polovina. Nejsme zahradou Evropy. Víc a víc se stáváme jakýmsi jejím kompostem...

...Vždyť lahodné jihočeské mléko už proudí do Rakouska, jen aby za ně nemuseli zpracovatelé víc platit. Chápu to, dražší surovina – dražší produkt. Ten by neprodali do obchodních řetězců a bez nich by šli ke dnu. Stejně se ale potápějí, protože řetězce nečekaly a už dávno zahltily trh nejlevnějšími mléčnými výrobky s univerzální chutí. Co na tom, že máslo není žluté a nevoní po oříšcích, že jogurt chutná jako pudink (zatímco pudink jako kajda) a šlehačka jako umělá hmota. Hlavně že si toho můžeme koupit hodně... Nákupní koše spotřebitelů se prohýbají. A výrobci vozíků s nadšením najeli na větší modely. Jenže – zemědělec aby si šel hledat hřebík. Můžeme být rádi, že na něj věší jen svou živnost.

Tak, jako se nevyplácí chovat krávy, poctivě je honit na pastvu a ráno co ráno je dojit, tak je nevýhodné vypouštět slepice do výběhů, nechat je zobat červíky a sbírat macatá vajíčka se sytě oranžovými žloutky. Výroba takového klenotu mezi vejci prostě vyjde na víc než vybledlá křapka od slípky, kterou když vytáhnete z kurníku, ani se nepostaví a panicky se bojí kosa. Takže před tím raději zavřeme oči a zbaštíme omeletu plnou antibiotik a hormonů po té ubohé nosnici. Totéž můžeme zopakovat nad pečínkou z kupovaného kuřete. Ať žije zdraví – s bílým masem... až do hrobu!

Od chovu drůbeže jen skok ke kopytníkům. Můj tatínek léta choval ovce – a musím říct, že ovce jsou báječná zvířata, mírná, milá a chundelatá. A v tom je ten problém. O jejich vlnu ztratili čeští výrobci textilu zájem. Lépe ji nakoupili v Asii. Takže to začalo stejně jako s těmi jablíčky: nejdřív levný dovoz a likvidace prvovýrobců (tatin je ekonom, nečekal a milované stádečko zrušil) a potom pád textilek vůbec. Už i na luxusním značkovém zboží najdete nápis made in China, made in Korea. O šuntech za lidové ceny ani nemluvě. Místo jednoho pořádného kabátu pořídíte čtyři (takže v důsledku proděláte). Nadčasovost zaměníte za krátkodobé pozlátko. A přispějete k plýtvání materiálem, huntování Země a hromadění odpadků.

Že už hlásám hesla jako nějaký poblázněný aktivista s dredy? Hm, asi to tak bude. Víc a víc vnímám ohrožení. Ohrožení spotřebitelstvím, nadužitkem, bezhlavostí, strkáním hlav do písku, šílenou globalizací a unifikací, plíživou degenerací. Záměnou skutečného lidského bohatství za líbivé cetky. Tak trochu synekdocha, drazí zesnulí, tak trochu synekdocha...

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.