Eva Kadlčáková: O trapnosti

„Cítila jsem, že začínám být trapná,“ líčila mi Terezka epizodu ze svého manželství, „ale nemohla jsem si pomoct. Pořád jsem mu tu ženskou vyčítala, telefonovala jsem jí, páchala hysterický scény a byla jsem jim oběma k smíchu. O co víc jsem se snažila vyhrát - a že jsem na to měla právo! - o to víc blbostí jsem nadělala.“

Touto uvědomělou sebekritikou mě Terezka přivedla k úvaze o trapnosti.

Trapnost se dostavuje nezvána a nevítána - kdo by o ni taky stál. Obvykle se zjeví právě uprostřed spravedlivého boje - za svobodu, za principy, za ideály. Chceme dokázat, že my jsme přece ten vzor morálky, a zapomínáme se přitom rozhlédnout po vlastních skutcích, vzít v úvahu vlastní poklesky.

On, ona, oni, já, já, já… Problém, který řešíme, bereme stále osobněji a propadáme se v argumentaci na dno chaosu vlastní bolesti. Pocit ohrožení nám nedovoluje střízlivě myslet, natož se povznést nad všechno a nad všechny, především pak nad sebe a říct: už toho bylo dost!

Je to, jako když umělec neodejde na vrcholu slávy. Jako když propuštěný zaměstnanec píše otevřené dopisy a nepřestává se litovat. Jako když si anonymní dav zvolí oběť a baží po pomstě. Spravedlnost je krásná věc, ale kdo jsme bez viny?!

Často kolem sebe sleduji podobné příběhy, čtu obdobné kauzy a říkám si: proč ten senilní páprda neodešel ze scény včas? Proč ta ženská kolem sebe pořád tak kope? Proč Terezka prostě neodkráčela středem? A skrze cizí osudy se setkávám sama se sebou: proboha, to jsem byla taky tak trapná, když jsem dlouhé měsíce bojovala se šéfem? Já myslela, že jsem hrdinka…

Proč se nedokážeme v zásadních chvílích kontrolovat? Protože práce, do které dáváme všechno, úspěch, který nám po léta dobíjí baterky, a partnerství, se kterým jsme propojeni tělem i duší, za sebou prostě neumíme jen tak zavřít.

Příliš mnoho jsme investovali, moc to bolí. Jak nemáme být osobní? A i kdybychom v sobě našli sílu odejít včas a se ctí, nějaký bazilišek nám dál našeptává: udělal jsi dost? Nepřijde ještě comeback? Nestálo by to za novou šanci?...

Život není přímočarý a křižovatky jsou jeho nejobtížnější součástí. Patří k němu, nelze se jim vyhnout. Oddalováním rozhodnutí jen působíme bolest ostatním, kálíme na hlavu sobě a nevratně ztrácíme kousek ze své sebeúcty. Možnosti jsou dvě: odejít a už se neohlížet; anebo: odpustit.

Jednou takhle nad ránem se mi zdál sen. Hádala jsem se v něm zase se šéfem, syčela na něj, jak ho nenávidím! A pak, najednou, mě jakási síla vymrštila kupředu… a já mu dala pusu! Bylo to vlastně proti vůli nás obou. Zírali jsme na sebe s údivem. A pak jsme se usmáli. Bylo po bouřce. Probudila jsem se s pocitem smíření.

A s radou na závěr: až budete příště stát na pokraji zoufalství, nedělejte zoufalé věci. Jen zavřete oči, vydýchejte se a za vás oba to statečně rozsekněte: sbohem, anebo Už nic neříkej, jenom mě líbej!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.