Eva Kadlčáková: Doma je doma
Tak jako nám děti začnou připadat hodné, až když s námi aspoň den nejsou, tak jako se nám životní partner začne jevit přitažlivý, až když jsme se už pár týdnů neviděli, a jako se nám tchýně začne zdát snesitelná teprve poté, co se u nás už nejmíň půl roku neukázala, tak musíme nejprve opustit domov, abychom pochopili, jak je nám drahý.
Domov je jen jeden, to je na něm to nejvzácnější. Ti z nás, kteří se narodili v jednom místě, tamtéž i vyrostli a stále tam žijí nebo alespoň dojíždějí občas za rodiči, mají velké štěstí. Jejich vazba k rodné hroudě zůstává silná díky existenci všeho, co je obklopovalo už odmalička. Dům, zahrada, cesta do polí, lesní pěšinky i každá dlaždice na chodníku.
A samozřejmě lidé: domácí lidé, sousedé, známí, děti, kterým nejdřív byly tři a potom sedm a pak patnáct a osmnáct a teď pětatřicet, zítra padesát, pozítří sedmdesát… Ještě jako dědouškové a stařenky se budou potkávat a říkat si: „Ahoj.“ Znají se odjakživa, vidí se růst, blbnout, ženit se a vdávat, zase blbnout, rozvádět se, stárnout a měnit tváře, pupky, zadky. Ale jsou to pořád oni a to dává člověku obrovský pocit jistoty, zázemí.
Když tohle všechno opustíme, nejprve si užíváme změny. Nový dům je hezčí, město větší, lidé zajímavější, cesty neprozkoumané a naše dny nevšední. Objevujeme, žasneme, jsme nadšení impulsem, který změna do našeho života přinesla. Avšak po čase se nám začne do duše (tolik zaneprázdněné vším novým a úžasným) vkrádat podivný pocit prázdnoty. Proč? Vždyť jsme se tak dobře zabydlili, okolí nás vcukuletu přijalo, máme prima práci, nové kolegy, báječné vyhlídky…
Ale: neznáme tu ani sousedku odvedle, sakra! Nevíme, na koho čeká ta paní naproti v okně. Nemáme páru, kdo je s kým příbuzný a s kým kamarád a na koho bychom si měli dát pozor. Netušíme, jak se jmenuje ulice za rohem, natož abychom věděli, jak se jmenovala za totáče a jak za první republiky – a starousedlíci jí tak říkají, jak se v tom máme vyznat?! Některé, ba řekla bych MNOHÉ vazby nám zůstanou navždy utajeny. A nikdy se nám tu nestane, že bychom ve stejnou dobu a na stejném místě potkali stejnou paní, jakou jsme potkávali už v dětství, když jsme my chodívali ze školy a ona z práce. Pozbyli jsme rituály. A i když si silou mocí vytváříme jiné, už budou vždycky jen náhradní.
A proto se celý život tak rádi vracíme domů. Kráčíme zase tou známou cestou a jsme jako u vytržení. Hltáme každý kamínek, každou známou laťku plotu. Každou tvář, každý pozdrav. Zní nám najednou srdečněji. A všechno kolem nám připadá pozoruhodnější.
Jako holka jsem se takhle vracívala z koleje. Nevystoupila jsem na zastávce deset minut od baráku. Ne, nechala jsem se odvézt až na nádraží a pomalu, pomaloučku zdolávala těch dva a půl kilometru do kopce. Já, lenoška líná, toho času šťastná. Teď zažívá to samé můj starší syn. Vystupuje na nejvzdálenějším místě a plouží se domů zvolna a s očima okouzlenýma: „Čoveče, nikdy jsem si nevšim‘, jak je to naše město parádní!“
I kdyby to byla díra po granátu, hochu, bude pro tebe vždycky ta nejhezčí. Doma je doma…
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor

Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.