Eva Kadlčáková: Living In The Future

… tablety už nejsou pilulky, ale miniaturní počítače, z nichž odhrneme obal a jsme on-line
… když obrazovky těch tabletů ovládáme dotykem, listujeme v nich jak v knihách
… když si muziku pouštíme z prťavých MP3, kam se vejdou dny a týdny nepřetržité hudby
… když telefon ovládáme hlasem: můžeme na něj zařvat jméno nepřítele a on ho za nás vytočí
… když už toho telefon umí tolik, že nepotřebujeme hodinky, budíka, foťák, dopisní papír ba ani ten počítač
… když Apple ohlásil, že tohle všechno přesune zpátky do hodinek
… když jimi platíme v krámě, kam nás poslala lednička
… když se můj oběd sestává z hrnku teplé vody a pytlíčku rozpustných amarounů
… když moje dítě si ho vyzvedne čipem
… když se to větší pohybuje po planetě s takovou samozřejmostí, jako já v jeho věku po okrese
… když nás místo očí, mozku a mapy řídí navigace
… když už se i poklady při bojovkách nehledají podle šipek, ale GPS
… když nás skrz naše elektronické stopy vysledují všude
… když už se naše odpadky hromadí i na oběžné dráze
… když se lidi zapisují na seznamy těch, co vyletí dožít na Mars…

Pořád mi nejde na rozum, kdy to vlastně vzalo takový obrátky?! Můj děda ještě nosil do školy tabulku s kamínkem, a my už na jinou tabulku jen ťukáme prsty a ona nám slova sama napovídá. Někdy hodně blbě, pravda. Na sociálních sítích se dorozumíváme přes oceán, a to v reálném čase. Vedeme videohovory, z netu čerpáme prakticky všechny informace. Připojujeme se na něj i v lese na houbách, když potřebujeme konzultaci.

A to se ani nemusím vracet k dědovi, co se narodil ještě v 19. století. Stačí si vzpomenout, že v 70. letech zabíraly počítače celá výpočetní střediska. A my je dnes nosíme v kapse. A že jsou běžnou výbavou našich aut, která už sama parkují, detekují světlo a déšť a podle toho zapínají reflektory a stěrače a – což je úplně parádní – přisvěcují mi do zatáčky. Ten pokrok je úžasný. Ten pokrok je děsivý.

„Divím se,“ povídám synovi, „že ještě nikdo nevynalezl vozy, které by jezdily úplně samy. Nebouraly by a dojely by z místa na místo, zatímco posádka by si dávala šlofíka.“ „To už existuje,“ reaguje syn, „u některých aut jen spustíš autopilota a ona ti hlídají středovou čáru. Ale já bych to nechtěl,“ dodává ten mladík, „není nad volant a řadicí páku.“

Pokrok nezastavíš. Ale je to právě člověk, kdo ho může korigovat. Záchranná brzda je v našich rukou. A ty jsou naštěstí tvůrčí…

„ Žijeme v budoucnosti,“ řekl mi tuhle syn a mě překvapilo, že i mladí kluci uvažují o tomtéž, co jejich stárnoucí matky. Ačkoli – jak by ne, když…