Eva Kadlčáková: O obyčejném soucitu

Nejde o nevyžádané maily, jde o nenávist, kterou šíří. Tyhle a podobné pamflety - jistě je znáte, dostáváte, možná čtete, třeba i posíláte dál - dokáží jako kyselina naleptávat lidský mozek. Jako jed otravovat společnost. A napáchat mnoho škody, která pak vyústí v to, že zapomínáme přemýšlet a zejména cítit. Že se přestáváme chovat jako homo sapiens. Protože za každou tragédií, ať už teroristickou, válečnou nebo uprchlickou, musíme vidět skutečné lidi. A představit si na jejich místě sebe.

Tenkrát, 11. září 2001, zahynulo v troskách dvou budov Světového obchodního centra, v jejich okolí, v pobořeném Pentagonu a ve čtyřech obětovaných letadlech bezmála tři tisíce lidí, byli z devadesáti zemí světa a dva z nich pocházeli od nás. Zůstaly po nich jejich rodiny, přátelé, jejich milí. Nikdo jim je nenahradí. Ani Američané se nepokusili Dvojčata nahradit. Pietně a skromně vybudovali na jejich místě jednoduchý pomník: dvě kamenné nádrže kopírující půdorysy původních budov, netyčící se vzdorně do výšky, ale naopak, symbolicky se propadající do země, nepřetržitě skrápěné slzami vodních proudů.

Zdá se mi – a dění dnešních dní mi to víc a víc přináší na mysl – že lidská velikost právě není jenom v tom, co dokážeme vztyčit, komu se postavit a kam až ve svých činech nebo myšlenkách umíme vzlétnout (a to je jistě nutné dělat, to je podstata vývoje, pokroku i svobody), ale i v tom, co dokážeme položit na oltář, čeho jsme ochotni se vzdát a před čím se sklonit. Vize a vůle a tah na branku, to jsou nádherné, optimistické věci. Pokora, nesobeckost a obyčejný lidský soucit jsou jejich nutnou protiváhou.

Když před pár dny umřel ten syrský chlapeček, cestou na svobodu, světem to otřáslo. A naštěstí i těmi lidmi, kteří byli dosud lhostejní. Promítli si do něho svého synka, své vnouče, utrpení bylo najednou personifikováno. Ponechme si ten smutný obraz před očima. Ať pokud možno nejsou další. Ať žádná oběť není už zbytečná.

… To je naivní konstatování, že jo? Já vím, já máma od dvou kluků to bohužel vím. A je mi to líto.