Eva Kadlčáková: O obyčejném soucitu
Výbuch Dvojčat na Manhattanu byl řízená demolice, psalo se v titulku mailu, který mi, jako jedno z mnoha jiných „letadel“, přistál tento týden v počítači. Rovnou jsem ten dopis smazala. Konspirační teorie nesnáším a tomu, kdo mi tu poslední poslal, mám opravdu za zlé, že mě takovými věcmi obtěžuje.
Nejde o nevyžádané maily, jde o nenávist, kterou šíří. Tyhle a podobné pamflety - jistě je znáte, dostáváte, možná čtete, třeba i posíláte dál - dokáží jako kyselina naleptávat lidský mozek. Jako jed otravovat společnost. A napáchat mnoho škody, která pak vyústí v to, že zapomínáme přemýšlet a zejména cítit. Že se přestáváme chovat jako homo sapiens. Protože za každou tragédií, ať už teroristickou, válečnou nebo uprchlickou, musíme vidět skutečné lidi. A představit si na jejich místě sebe.
Tenkrát, 11. září 2001, zahynulo v troskách dvou budov Světového obchodního centra, v jejich okolí, v pobořeném Pentagonu a ve čtyřech obětovaných letadlech bezmála tři tisíce lidí, byli z devadesáti zemí světa a dva z nich pocházeli od nás. Zůstaly po nich jejich rodiny, přátelé, jejich milí. Nikdo jim je nenahradí. Ani Američané se nepokusili Dvojčata nahradit. Pietně a skromně vybudovali na jejich místě jednoduchý pomník: dvě kamenné nádrže kopírující půdorysy původních budov, netyčící se vzdorně do výšky, ale naopak, symbolicky se propadající do země, nepřetržitě skrápěné slzami vodních proudů.
Zdá se mi – a dění dnešních dní mi to víc a víc přináší na mysl – že lidská velikost právě není jenom v tom, co dokážeme vztyčit, komu se postavit a kam až ve svých činech nebo myšlenkách umíme vzlétnout (a to je jistě nutné dělat, to je podstata vývoje, pokroku i svobody), ale i v tom, co dokážeme položit na oltář, čeho jsme ochotni se vzdát a před čím se sklonit. Vize a vůle a tah na branku, to jsou nádherné, optimistické věci. Pokora, nesobeckost a obyčejný lidský soucit jsou jejich nutnou protiváhou.
Když před pár dny umřel ten syrský chlapeček, cestou na svobodu, světem to otřáslo. A naštěstí i těmi lidmi, kteří byli dosud lhostejní. Promítli si do něho svého synka, své vnouče, utrpení bylo najednou personifikováno. Ponechme si ten smutný obraz před očima. Ať pokud možno nejsou další. Ať žádná oběť není už zbytečná.
… To je naivní konstatování, že jo? Já vím, já máma od dvou kluků to bohužel vím. A je mi to líto.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.