Eva Kadlčáková: Je jaro…

…důvod ke smutku. Zatímco příroda se probouzí, přiletěli rackové, ploštice se vyhřívají na slunci, tráva raší jako blázen a všechno kvete, my upadáme do jarní deprese. Světla je víc, tepla je víc, slunce má snahu spustit v našem těle „fotosyntézu“ vitamínu D. Ale my o to nestojíme

Z paprsků nám třeští hlava, proto se ukrýváme do betonových termitišť, zatahujeme závěsy a ani náhodou nejíme vitamíny. Jediné, na co máme chuť, je kafe, panák a tučná strava. Měli bychom se konečně přestat válet a začít něco dělat, to víme. Jenže, máme na to sílu? Ne! Zavřeme tudíž víka! Spát…

Zůstává pro mě záhadou, proč se jarní únava projevuje právě ve chvíli, kdy se ostatní organismy probouzejí. Možná proto, že ony přes zimu odpočívaly, zatímco my jsme chodili do práce na stejných osm hodin jako jindy, doma nás čekalo víc vaření a úklidu (protože všichni se tam drželi, dožadovali se jídla a drobili!) a ještě jsme se dvakrát týdně honili v posilovně. Teď, kdy bychom měli křepce vyskočit a jásat, zalézáme do ústraní a toužíme nic nemuset, necítit, neslavit. Je to přechodné, já vím, ale jak to přežít?

Trčím doma přilepená ke kanapi už čtvrtou hodinu. Za okny zpívají ptáci. Já čučím na bednu a sleduji televizní debatu: odborníci se právě zabývají problémem jarní deprese. To sedí. Sedí také všechny jejich argumenty, že bych měla jít ven, že bych měla provozovat tělesnou aktivitu, že čerstvý vzduch a pohyb mi vrátí chuť do života. Jak říkám, všechna rozumová zdůvodnění sedí. Jenže sedím i já. Chci ještě další pořad! Nikam nejdu!

O depresi se tvrdí, že je to nevysvětlitelný smutek, který paralyzuje duši i tělo. Přestože asi málokdo z nás je doopravdy nemocen, na jaře začínáme této definici rozumět. Jsme mrzutí a nevíme proč, unavení bez příčiny. Nejsme schopni vzchopit se k činu, trochu se rozveselit, nadechnout. Stýská se nám po lidech a přitom nehodláme vytáhnout paty z bytu. A nedá se s tím nic dělat.

Nedá? Doopravdy? Ale dá: díky technice to jde, dokonce i v leže! Beru do ruky mobil a píšu: Je mi smutno! Potom rozesílám zprávu asi na padesát adres. Vzápětí se telefon rozezvoní. Nestačím přijímat hovory a esemesky: nám je taky smutno, nás taky nic nebaví, my taky tloustnem, ani my nemáme peníze, i nám se rozpadají vztahy, ani my jsme už nevystrčili dva dny nos z baráku. Nejsi v tom sama, všechno nám pověz a bude ti líp!

A bylo. Když telefonní smršť dozněla, zcela přirozeně jsem se zvedla z pohovky a posadila se k počítači. S chutí jsem se pustila do psaní fejetonu. Teď jsem s ním skoro hotova a chci jen dodat: každý problém, o který se podělíme, se zmenší. Čím větším počtem lidí jej dělíme, tím menší částečky z něj zbydou. A naši přátelé ty malé kousky hravě unesou. Jednou dvakrát do roka unese zvýšený účet za telefon i naše peněženka. Tak hezké jaro, důvod k radosti!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.

František Novotný, moderátor

setkani_2100x1400.jpg

Setkání s Karlem Čapkem

Koupit

Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.