Eva Kadlčáková: Boží mlýny

Víte, jak melou boží mlýny? Tak, že spolehlivě. Já vím, co si teď říkáte, že melou jenom vám, že na ty pravé grázly nestačí. Ba ne. Melou každému a pěkně podle zásluh.

Příklady, které vám snesu, nahlížejí – pravda - jenom do života hmyzu, ale věřte, že stejně tak dosedne ruka páně na každého vykutáleného ptáčka. Malého i velkého...

Naše mami se vydala na výlet vlakem. Jela z bodu A do bodu B a zase zpět. A právě na zpáteční cestě udělala tuto nepochopitelnou věc: ukázala průvodčí lístek tam, aby se jako té paní lépe vypisoval lístek zpátky. Rozumíte tomu? Však říkám, nepochopitelný manévr, ale dobře myšlený a… zrádný. Paní průvodčí se překoukla a lístek uznala jako platný. Tu mami ucítila příležitost trošilinku ušetřit. Zaváhala… a chopila se jí!

Je to však žena z gruntu poctivá, svědomí ji hryzalo, a tak hned při následujícím přestupu zaběhla do nádražní haly a zakoupila platnou jízdenku na zbývající kus cesty. Jenže ouha! Spolu s ní nastoupila do nového vlaku i stará průvodčí.

A bylo zaděláno na ostudu. Mami se bránila, že už lístek ukazovala, ale průvodčí pravila: „Nový vlak, nová kontrola.“ A mami stála před volbou – buďto přiznat barvu, anebo se z toho nějak vyvlíct. Zvolila druhou variantu a nový lístek zapřela. O starém řekla, že jej zapomněla na okénku předchozího spoje. „A chudinko,“ odtušila průvodčí, „to to budete mít drahé.“ Mluvila mé matce z duše. Ale čest je čest a blbost je blbost. A tak mami cestovala hned se dvěma platnými jízdenkami najednou.

Když dorazila domů, povídá: „Vzpomněla jsem si na tebe!“

Ani moje svědomí totiž není čisté: na dovolené v Chorvatsku jsem hradila účet za dva poháry a kafe 51 kuna. Platila jsem stovkou a jednou kunou navrch. Pokladní se spletla a vrátila mi místo „pajsky“ zase sto. Záhy jsem na to přišla, zastavila jsem se v chůzi – neměla bych to vrátit? Ale to pokušení, mít najednou neplánované peníze a nějak hezky je roztočit!

A taky že jo. Hned téhož večera, když na zastávku nedorazil místní – a poslední – autobus, který nás měl dopravit z horoucích pekel do našeho letoviska, roztočila jsem všechny ty špinavý prachy za taxíka. Co dím: trojnásobnou částku jsem vyplázla! Zlobila jsem se velice, ale můj vztek se od cizokrajného taxikáře odrážel jako zvuk, kterým se do lesa volá, a on se, potvůrka, z lesa zase ozývá. A v té ozvěně jako by ke mně promlouvaly vyšší síly: Vidíš, cvrčku maličký, tady to řídíme my. Ty si sice troufneš na chudáka prodavačku, ale nás, nás neoblafneš! Došlápneme si na tebe. Bídnému vše bídné, ať každý má, co rád…

…A tak to prostě je. Kdo si koleduje trošku, vykoleduje si víc. Kdo pokouší osud hodně, mívá na kahánku. Třeba se o jeho trestu vůbec nedozvíme, říkává se „pámbů mu to vrátí na dětech“, a to se dost možná stane. My to padouchovi ale docela určitě nepřejme. Hned následující facka by totiž nabrala směr zpátky k nám…

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.