Eva Kadlčáková: Vy, mrzouti

Asi není prokázáno, čím se takové dny, hodiny anebo aspoň minuty řídí, ale jsou. A zdá se, že postihují všechny muže bez rozdílu. Já jsem například vypozorovala, že muži jsou neobyčejně protivní, když jsou hladoví. Prozíravá žena má tedy pokaždé po ruce kus žvance, aby tomu svému mrzoutovi co nejrychleji pusu zacpala. Endorfiny z potěšení z jídla se vyplaví a pán se s velkou pravděpodobností uklidní.

Další kapitolou je absentující návyková látka. Dobře si vzpomínám, jak jsem onehdá, když mému muži došly cigarety, strkala tomuto za jízdy autem do pusy jeden cucavý bonbón za druhým. Bez cukrátka nadával na ostatní řidiče a kolemjdoucí chodce jako dlaždič. Po vhození cukrovinky do úst prudce dumlal. Jako dítě, jako dítě.

Muži jsou vůbec často jako děti. Přijdou naštvaní z práce a vztekají se tak dlouho, dokud je maminka nepochová. Někdy k tomu stačí slova, jindy musíme přistoupit k činům. Jsou ale i chlapi, kterým v takové chvíli není vhodné nic. Když jim oponujeme, že svět není tak špatný, to jenom jim teď takhle připadá, nechtějí to slyšet. Když souhlasíme s jejich spravedlivým rozhořčením, dají nám najevo, že tomu stejně nemůžeme rozumět. A když na ně nedejbože šáhneme, oženou se po nás jako po otravné mouše. Pak nezbývá než uletět do vedlejšího pokoje, vzít do ruky knížku a počkat, až to dotyčného přejde. S muškou na stěně ale visí hrozba: tichá domácnost.

A teď je tu otázka: co je lepší - tichá domácnost, nebo ta italská? Vyzkoušela jsem obojí. A zjistila, že vřískat na vrčícího muže je bezpředmětné. K ničemu to nevede a obě strany se ještě víc naštvou. Ale pro nás hysterky je taková rychlá ventilace vášní pořád přijatelnější, než dusná nekomunikace, která se může protáhnout na několik dní a po čase už nikdo neví, proč s tím druhým vlastně nemluví. Co však ví určitě, že mu ten druhý ublížil a že ho strašně štve. A že ho štve víc a víc. A jednoho tichého dne ho možná napadne: nebylo by mně lépe bez něho? Ticho ve dvou je totiž horší než samota.

Proto spolu mluvme. A zkusme si přitom i naslouchat. Moje zkušenost říká, že i morousové, kteří zdánlivě nepřijímají žádné argumenty, je ve skutečnosti vnímají. A jsou pak ochotni o nich v klidu přemýšlet a sami se k nim vrátit: „Víš, já zase nejsem takovej škarohlíd,“ překvapí nás zničehonic udobřovačkou. Mručí sice pořád, ale teď už jako velcí milí medvědi. Kteří, když mají dostatek rozumu, sebevědomí a nadhledu, dobře vědí, že jejich domácí hysterky mají vždycky ostré slovo na jazyku a pláč na krajíčku, ale zrovna tak blízko mají i ke smíchu. A že když budou oba chtít, že jejich život bude pěknej. Tak dobrou náladu, pořádnou flákotu a pytlíček bonbonů k tomu!