Eva Kadlčáková: Život s hudbou

Zjišťuju, že hudba je natahovací. A smršťovací. Že mění tvar, strukturu, obsah i význam. I když je to pořád tatáž hudba, stejná skladba. Jako by ukazovala a jindy skrývala svou melodiku. Jako by byla plastická.

A co platí bez podmiňovacího způsobu: pro život je velmi důležitá. Ba podstatná, ba skoro nejpodstatnější. Jak jsem k tomu dospěla?

Dlouhodobým pozorováním. Účinek hudby pozná člověk už v dětství. Kdekterý prcek se rozvrtí, když muzika spustí, většině mimin se při lehkých, klidných tónech lépe usíná. Někteří prozřetelní rodiče vodí už poměrně malé děti na jednoduchá hudební představení a na koncerty, zpívají s nimi.

Ne každé dítě vydrží klidně hačat a poslouchat. A ne každý kus nás nadchne. Ale možná řada z vás, stejně jako já, zažila poprvé právě v útlém dětství, že jí při prvních tónech začal běhat mráz po zádech, že zůstala štronzo, že cítila něco velkolepého. Tak to je ten správný začátek budoucího hudebního fajnšmekra.

Celkem brzy, už za pár let, docela zřetelně cítíme, jaká hudba zrovna nás oslovuje a začínáme tušit proč. Chodíme-li navíc do hudební školy, představí nám ta nejrůznější styly a formy, leccos ozřejmí. Další plus. Začínáme se orientovat, začínáme se specializovat. A pak přijde rozhodující okamžik: někdo nám poprvé vloží do rukou desku, cédéčko, empétrojku a pustí nám autora či interpreta, který nás natolik osloví, že je z toho láska na celý život.

To se stalo mně, když máma kdysi za totáče přivezla z ciziny nádherně vypravené elpíčko Barbry Streisandové. Mně bylo čtrnáct, Barbře padesát. A přesto. Stačilo prvních pár tónů, zabarvení hlasu, ten neuvěřitelně čistý, široký rozsah, něha a vášeň, všechno to, co žena, která vždycky chtěla být víc herečka než zpěvačka, umí do svého přednesu dát. A pak taky úžasné hudební aranže a skvělé písničky. A já a Barbra, tedy aniž by to ona věděla, jsme se staly přítelkyněmi.

A teď se dostávám k tomu, co jsem pronesla na začátku. Právě na její hudbě jsem si ověřila onu teorii plasticity. Jako teenager jsem si totiž při jejích písničkách ráda četla. Romány pro dívky, sama ve své posteli. O trošinku později jsem se při téže desce ráda milovala. Ve dvou ve své posteli. Pak jsem při těch písních jako mladá žena tančila a cvičívala. Sama v ložnici se zrcadly.

Pak jsem při nich jednou celý den proplakala, když mi odešel někdo blízký, sama v křesle a ve svém smutku. A ten když přebolel a přišel krásný letní den, který se sám nabízel ke štěstí, tatáž hudba na mě zase působila zcela jinak a já jsem vyhlížela z okna a celý svět se rozezpíval. Tak jako jednou prohloubila ona melodie smutek a nechala slzy z těla vyplavit ven, jindy fungovala jako afrodiziakum, snová kulisa, potřetí coby rytmický doprovod pohybu, nakonec čiré štěstí transformované do průzračných tónů.

Hudba je neuvěřitelná. Dokáže se nám přizpůsobit. Ukáže ze sebe pokaždé něco jiného. Nabídne přesně to, co zrovna potřebujeme.Takový je život s hudbou. Zaplať pánbu za ni!

Ježíšek mi letos nadělil docela drahý dárek. Jakousi moderní hi-fi věž. Vypadá úžasně a hraje ještě líp. Dokáže hudbou vyplnit celý prostor. Basy ho rozechvívají a tóny nad nimi se ve vzduchu vznášejí. Máte pocit, jako by vás hudba celé prostoupila. Jako obdarovaná i Ježíšek v jedné osobě jsem si svou neuváženou investici zpočátku dost vyčítala. Ale pak všichni, kteří tu věc slyšeli hrát, říkali, nelituj! A já pokaždé, když teď protancovávám obývákem do kuchyně a zpátky, uvědomuju si zas a znovu: hudba vnáší do našich životů kvalitu, kterou by prostě jinak neměly. Nelituju a děkuju!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.