Eva Kadlčáková: Óda na řidiče autobusu

„Sim tě, můžeš jich mít na každym prstě několik!“ okřikla kamarádka moje stesky. „Sim tě nemůžu,“ okřikla jsem zase já ji, „nikdy jsem to tak neměla, chlapi se na mě nelepili. Nikdy se o mě neprali. I když – jednou. Ne, dvakrát. A jednou si o mě střihli. Pitomci.“

Hanka se chechtá: „Vidíš?!“ „No jo, Haničko,“ já na to, „ale to už je dávno. Ačkoli…“ a vyprávím jí, jak mi dnes zamával řidič autobusu. „A ty ho znáš?“ ptá se Hanka. „Neznám. Jel kolem, když jsem stála na přechodu.“ „Tak to si tě – a teď prosim tě zase neupadej do deprese – ale to si tě nejspíš s někym splet‘.“ „Ba ne, Hani,“ usmívám se sebejistě, „řidiči autobusů po mě jeli vždycky!“

A pouštíme se do debaty o kategoriích mužů a jejich inklinacích. Musím Hance vyprávět, jak mi řidiči autobusů vždy nadbíhali, jak mě vozili zadarmo, posazovali si mě na služební sedadla za sebou, aby na mě měli výhled ze zrcátka, zaváželi mě až před barák, ačkoli zastávka tam ani náhodou nebyla, zvali mě na kafe, laškovali se mnou a posílali mi k nelibosti ostatních cestujících vzdušné polibky.

„Je ti to fakt zvláštní,“ povídám, „jako by mi bylo shůry dáno, že mojí mužskou skupinou jsou autobusáci.“ „Něco na tom bude,“ reaguje Hanka, „na mě zase berou malíři pokojů.“ A rozpovídá se o tom, jak pokaždé, když se vyskytne v blízkosti jejich štaflí, pomlaskávají, pomrkávají a poposedávají. „Jestli spíš nemají nějakej tik.“ Plácne mě přes pusu.

Ale stejně, uvažujeme nahlas, čím to, že my, vzdělaný, pěstěný holky z kanceláří, přitahujeme dělnický profese? „No počkej, za mnou jezdí do rádia jeden řidič vysokoškolák,“ hájím svou kategorii. „To není podstatný,“ na to Hanka, „je svobodnej?“ „Ne.“ „A co ti ostatní, co na tebe troubí a tak, ti nemají doma ženy?“ „No, nejspíš mají,“ „Tak vidíš. Troufnou si na tebe, protože zase hned odjedou.“ „A ti tví malíři na tebe, protože dobře vědí, že malujou byt i tvýmu muži.“

Tak je to, dospěly jsme k závěru. Jsme pro ně atraktivní, protože jsme bezpečné. Kdykoli mohou zařadit zpátečku, vyklidí prostor nejpozději, když dojde barva. A ve své přímější povaze se neostýchají flirtovat. To si ti páni inženýři, doktoři a magistrové, s nimiž přicházíme denně do styku zase ve svých profesích, nedovolí.

A proto pějme ódy na řidiče autobusů. Na malíře pokojů, elektrikáře a instalatéry. Pějme ódy na ty, kteří se nám dvoří, aniž by za to něco chtěli a něco si od toho slibovali. Kteří si pozdravením z cest a výšek prostě jenom zpříjemní dlouhou chvíli. Ale zároveň potěší i nás. Protože nebýt jich, ani bychom netušily, že se ještě můžeme někomu líbit!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.

František Novotný, moderátor

setkani_2100x1400.jpg

Setkání s Karlem Čapkem

Koupit

Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.