Eva Kadlčáková: Jak jsem pochopila rybáře
Vydala jsem se se psem na výlet. Šli jsme a šli, ani jsme nepotřebovali devatero hor a moří, stačilo podskalí a řeka. Našli jsme palouček těsně u vody, zelený palouček plný měkké pobřežní trávy. Nad námi olše a pod námi placák. A vůkol a vůkol…
…Tento fejeton bude prostým popisem: vůkol a vůkol modro, to kterak se nebe odráželo ve vodě; a vůkol a vůkol temně zeleno, to jak se nad oběma břehy tyčily vysoké stromy lesa. Prozpěvovali ptáci, potápky jezdily po vodě ostrými tempy jako miniaturní skify, hladina se čeřila hejny rybiček a můj pes rušil tu idylu skákáním do vody za odhazovanými klacky. Nikde nikdo… Učili jsme se onehdá takový jazykolam: kde kdo, kde kdo, kde kdo? Nikde nikdo, nikde nikdo… Jen já, Gaston a skrytí rybáři.
Seděla jsem na břehu a čučela. Tu můj pohled ulpěl na špičkách protějších stromů (viděla jsem každý jednotlivý lísteček, jelikož jsem výjimečně měla čočky. Vy, kteří takhle normálně vidíte, vy ani nevíte, co vidíte! Každý jednotlivý lísteček! Takový luxus!), tu se můj pohled stočil na chmýří pejru, které tento posílá po vodě. Nebylo ale nutno pozorovat nic, nebylo třeba na nic myslet, nebylo záhodno vůbec nic dělat. Jen být uprostřed toho klidu. Ani teplo, ani zima, trocha slunce, trocha stínu, zastavený čas. Blaženost.
Zelená barva není sama o sobě vůbec uklidňující. Naopak: řadu lidí provokuje. Leckdo nesnáší brčálovou zeleň, někomu vadí hrášková, pistáciová taky nic moc, smrková je smutná. A lahvově zelená? No nenaštval by vás lahvově zelený Jaguar?
Zatímco v lese, to je jiná. Směs odstínů tvoří dokonalou harmonii. Dovedli byste se donekonečna dívat na tu pastvu. Pro oči i pro duši. A navíc: na lesní zeleň máte i s prázdnejma kapsama. Ptáci zpívají zadarmo. A řeka, jak nám každou chvíli dokazuje, že ta tu bude, i když my nebudem.
Sedím tam a říkám si: Nikdy jsem nechápala rybáře. Že můžou prosedět u vody tolik času. Tak zbytečně. Obvykle chytnou akorát tak revma. A i kdyby ne, i kdyby přece zabrala rybka, bude mít míru? Kdo se ji odváží zabít a má na ni vůbec někdo chuť?
Teď tu ale sedím a postrádám udici. Je príma lelkovat u vody a nikam nepospíchat, ale chybí mi cíl takového konání. Počítat beránky na obloze? Ne, ne, chtělo by to udici. A vlasec a návnadu. Nahodit, zapřít, dívat se a čekat …vůkol a vůkol ta krása… a splávek …ticho a klid… a napětí! Kde kdo, kde kdo? Nikde nikdo. Jen Gaston a skrytí rybáři v nás.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.