Eva Kadlčáková: Ať mi někdo poví
Ať mi někdo poví, co se to na mě proboha lepí za chlapy. A proč?!
O jednom vydala ČTK zprávu, že zneužil pravomoci veřejného činitele. O druhém jsem se dočetla v policejní svodce, že vyhrožoval úředníkům na berňáku smrtí, jestli na něj napochodují s tou exekucí, třetí se nechával po léta vydržovat a čtvrtý je pro změnu bigamista. Je to normální? Je to běžná bilance obyčejné české ženy? A co z toho asi vyplývá?
Povězme si na rovinu - normální to není. To bychom musely připustit, že všichni muži jsou padouši, což by znamenalo, že ženy rodí padouchy a jsou si tím tedy samy vinny. Takové nařčení nedopustíme. Raději se přihlásíme k druhé variantě: totiž, že chyby jsou individuální a že padouchy na sebe váží jenom některé z nás.
Které to jsou a proč? Uvažovala jsem nad tím dlouho a dospěla k přesvědčení, že na IQ nezáleží. Je fuk, jestli si umíme spočítat, kolik nám má vrátit paní u kasy. Důležitější je v tomto případě inteligence sociální. A ta nám určuje, jestli jsme ve vztazích obratní diplomaté, italské hysterky anebo zatuchlí jezevci. A mně opakovaná zkušenost bohužel ukazuje, že jsem... hloupá intelektuálka! Čich na průšvihy mi sice nechybí, ale odmítám mu věřit. Mojí fatální chybou je tolerance, tendence k důvěře a vědomí toho, že proti černé je vždy bílá. A tak zatímco všechny intuitivní signály na mě řvou: tomu tlučhubovi nevěř, mé váhavé já mi říká: dej mu šanci...
Patřím do kategorie žen, kterým imponují silné osobnosti a rozervané duše. S ledabylou elegancí, vtipnou nonšalancí, snivou inflací... a s neznámými příjmy. Ty utrácejí jaksi mimochodem - za požitky typu romantický výlet do Benátek, exkluzivní večeře ve dvou anebo pugét rudých růží doručených pikolíkem. Velkopanské způsoby maloměstské holky. Ach!
A jistá kategorie mužů se s tou mojí dobře kryje. Jen její slova se nekryjí se skutky. A šeky, ty už rozhodně kryty nejsou.
Rádi se ukazují se ženami i bez nich, s gustem dávají na odiv, že mají i na to, na co nemají, a slibují, co nemohou splnit. Jezdí drahými vozy - jejichž majiteli většinou nejsou. Poslouchají náročnou hudbu – zpopularizovanou ovšem lacinými triky. Čtou těžké knihy – alespoň co do gramáže. A milují gesta. Trubci.
A jejich partnerky poslouchají celé hodiny ty sebestředné řeči, vědoucně se usmívají a trpělivě poskytují svým protějškům pocit zázemí a široširých možností. Vždyť přece: oni jsou tak chlapečtí, tak neodolatelní, tak marnotratní a předurčení ke zkáze... že jim ženská zkrátka musí pomoci! I kdyby tím měla ohrozit sama sebe...
Nesmyslné zákonitosti lásky. Netušené nástrahy duše. Nevratná použití žihadel.
Jsem docela chytrá holka. Jsem úplně blbá včela.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.