Eva Kadlčáková: V nejhorších snech

„O tom se mi nezdálo ani v nejhorších snech,“ říkáváme, chceme-li vyjádřit hrůzu hrůz zvanou skutečnost. Jsem ale přesvědčená, že málokterá realita kategorii snů předčí. No, jen si zkusme rozvzpomenout, co všechno se nám už promítlo do snů. A jak to bylo morbidní, šílené, kruté, zvrácené… Něco takového by člověk nevymyslel a osud nedopustil. Alespoň ne na jednom nositeli, doufám. Protože jak jinak bych se mohla přenést přes sen, jako byl tento:

Školní výlet na gymplu. Nevím proč, prostě to tak přišlo, zavadila jsem o spolužáka Luboše jakousi jedovatou špicí. Záměrně. Říkala jsem si, už ho bylo dost, toho Luboše. A špice byla časovaná smrt. Odměřila mně i Lubošovi přesně takovou dobu, jaká byla třeba na prohlídku expozice „egyptského umění sarkofágu“ (!). Třída odešla, Luboš už ne. Byl by nepozorovaně umřel a kobka by se za ním na desetiletí zavřela, kdyby se pro něj nevrátil Roman! Romana jsem nechtěla zabít, Romana jsem měla docela ráda. Ale byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Musela jsem ho odstranit, nepohodlného svědka… Vyběhla jsem ze sálu. Nikde nikdo, vzduch čistý. Kamenný vchod za mnou se zatarasil. Než se znovu otevře, budou kluci prolezlí červama, nikdo nenajde stopu po vpichu. Fajn. Zažívala jsem pocit uspokojení z dobře vykonané práce. Když tu: svědomí! To ti nemůže projít, řeklo. To se neodpouští. „Vždyť to nikdo neví, nikdo mě nepodezírá,“ bránila jsem se. To je fuk, odpovídalo, vrátí se ti to na dětech. „Jak?“ Šimon už je mrtvej, oznámilo mi ze snu jako by nic. A na řadě je Jáchym. Krve by se ve mně nedořezal. A až do rána už jsem nezamhouřila oči…

Ve snech jsem už vůbec pohřbila spoustu lidí. Nejbližších a nejmilejších. I těch, kteří kolem mě stále žijí. Zaplaťpánbůh. To je důkazem, že sny o smrti smrt nepřinášejí. Ale proč vůbec přicházejí a kdo a proč nás jimi trápí? Probouzím se po nich sedíc na posteli a přerývaně hýkajíc. Ve snu se totiž nedá ani doopravdy plakat, to by byla moc veliká úleva a takovou nám podvědomí nehodlá dopřát…

Nebo jak jsem šáhla na utopence! A nebyl to buřt naloženej v láku! Plavala jsem v rybníce, bylo mi asi deset, a najednou jsem se něčeho dotkla a jako bych to tím uvolnila k hladině, vyhouplo se to jako balón a byla to opuchlá mrtvola s vypouklýma očima a rozšklebenou tváří. Bledá, ach bože, tak skutečně bledá, jako bych ji už někdy předtím snad doopravdy viděla. A vybavit si ji dokážu ještě teď. Proč? K čemu to „násilí na dětech“?

Pravidelně se mi zdává, že se musím vyškrábat z nějaké polozazděné staré barabizny. Je tam jen úzká skulinka a otvor připomíná násypku, vede do kopce. Takže se stále šoupu zpátky. Je to strašně stresující a když se konečně osvobodím, obejdu ten barák a něco mě táhne znovu ho prozkoumat, alespoň zvenčí, vstoupím pod rozpadlou střechu, našlapuji na ztrouchnivělé trámy a tu se propadám, zase se do té pasti vracím…

Taky se ve snách potloukám po labyrintních stavbách zdravotnického charakteru. A nikde tam nemají pořádný záchod! Musím konat potřebu před ostatními, bez soukromí, bez papíru… No řekněte, není to noční můra jako vyšitá?

Otázka však zní: proč se nám takové zhůvěřilosti vůbec zdají a co o nás vypovídají? Myslím, že určitě ne to, že bychom v skrytu duše pomýšleli na vraždu, že jsme nahmátli utopence v minulém životě anebo že se rádi chlubíme holým zadkem. Naopak. Jsou o tom, že nám funguje svědomí, že milujeme naše blízké, že v rybníce jsme připraveni zkolabovat i po doteku kapra. A taky, že máme tendenci opakovat chyby a že se nám chce uprostřed noci čůrat. Ale naštěstí... Sny jsou sny. Naše podvědomí se jimi baví. A připravuje nás na situace, kdy si budeme moci říct: „Je to vážně příšerný, ale už se mi zdály horší věci!“

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.