Eva Kadlčáková: Mezi muži a ženami
Námětem častých anket ženských i pánských časopisů je otázka: existuje přátelství mezi mužem a ženou? Je něco takového mezi pohlavními rivaly vůbec možné? No, zkuste odpovědět vy! Ano nebo ne? Ano i ne. Tečka.
K ničemu přesnějšímu se spolu nedoberem. Dospějeme pouze do stejného patu, jako všechny zmiňované průzkumy. Každý respondent totiž odpovídá podle zkušenosti. A také podle toho, jaký je kdo proutník.
Dva ovínění muži mi jednou prozradili, že oni – myšleno jako oni všichni – oni že prý opravdu svlékají ženy pohledem, jako to dělal ve filmu Abrhám, mučen svou obrazností, jež mu předhazovala ženy coby vystrčené zadky, až si ubožák zvolil coby nejvhodnější spolupracovnici přestrašlivou Douchovou. Tak oni to prý všichni takhle mají. A puberta, ta je vůbec trýznitelka! Teď že jsou v relativním klidu. Ale též v děsivém očekávání věcí příštích, to až přijde druhá a třetí míza. Dnes je tu ovšem krize středního věku a blažená možnost toho, že by se s nějakou holkou mohli doopravdy skamarádit.
Já jsem dosud odpovídala na otázku přátelství mezi mužem a ženou právě a jen podle sebe a odpovídala jsem kladně. Kluci mě teď trochu zmátli. Možná, že můj pocit, že mám opravdové kamarády mezi muži, je prostě jenom můj pocit, možná, že to, že se mnou nic nedělají jejich postavy, obličeje, ramena ani řečičky, je jenom moje výhoda a jejich problém. Možná, že kdykoli jim otvírám dveře a ocitnu se v proudu světla, snaží se dohlédnout mi na kůži. Možná, že mě po očku pozorují, co dělám, jak to dělám a jak moc se přitom shýbám. A teď mi dochází, že je to vlastně pravda.
Vzpomínám si, jak mi jeden pochválil spodní košilku, jejíž kraječka mi vykukovala z výstřihu. Druhý fascionovaně zíral na vlasy, které mi vyklouzly z pod ručníku, třetí mě už po léta přemlouvá, abych se stala jeho sexuální kamarádkou. Tento pojem má z Kundery a je mu asi velmi blízký. Kundera i pojem. Říkám mu: to si neumím představit, už bych se s tebou nemohla kamarádit. A on odpovídá: já jo, živě.
Ráda bych dodala: Mám je ráda, ty moje kámoše. Nepředstavuju si je nahatý, ani jak jsou ke mně blízko. Ale blízcí mi jsou. Možná ještě víc, než si oni umějí představit. Dostali se mi ne na kůži, ale pod ni. Díky nim mám vždycky o něco víc sebevědomí. Díky nim se cítím být víc ženou.
Ne, přátelství mezi muži a ženami skutečně neexistuje. Je to tokání a spolupráce.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.