Eva Kadlčáková: Doma

Ještě lepší než znalost kanálových mříží je ale znalost lidí. V rodném městě je potkáváme po léta. Nevíme, jaká nosí jména, jaké osudy, ale mnohé se dohadujeme z okolností – z výrazu tváře, z pohybů, z doprovodu, ze změny účesu, z přibývajících šedin. Takových anonymních obličejů známe desítky, stovky. Když se odstěhujeme, nescházejí nám, nemáme k nim zdánlivě žádný vztah. Jakmile se ale jednoho dne vrátíme, docela určitě půjde některý z nich proti nám. Bude zase trochu jiný, ale bude to on a v nás se vzedme nečekaná vlna dojetí: „Dobrý den,“ vyhrkneme s účastí. „Dobrý den,“ odpoví neznámý známý překvapeně. Potkáváme se roky, pomyslí si, a najednou mě začne zdravit…Nezaznamenal, že jsme se sobě na čas vytratili. Také on míjí denně desítky, stovky povědomých lidí, ani jemu nepřipadají důležití. Musel by odjet a vrátit se zpátky, aby pochopil…

Tváře, události, ulice, psi a první sněženky v zahradách spolu dohromady tvoří soubor znaků, kterému můžeme říkat prostředí. V místě, kde jsme se narodili a vyrostli, jsme se mu naučili stejně dobře, jako mateřské řeči. Pochopili jsme je zevnitř, rozumíme jeho vazbám. Kdo s kým a proč je pro nás nejtriviálnější otázka světa. Souvislostem se doma nemusíme učit. Cítíme je, nepřemýšlíme o nich. Jsou nám jasné jako facka. To je výsada domova, kterou už nikde jinde nenajdeme.

Pro domov je také charakteristické, že dokud v něm setrváváme, připadá nám všední, nudný a směšný: „Takový maloměsto! Takovej zapadákov!“ Teprve po čase oceníme, že v našem malém městě bylo všude blízko, že se naše obec dala obejít pěšky, že si v té díře sice všichni viděli do talíře, ale že to mělo své výhody – když jsme se pár dní neukázali venku, dovtípil se někdo z okolí, že nejspíš ležíme doma s horečkou, stavil se a nabídl se, že nám dojde do lékárny. Proti tomu ve velkém městě splýváme s anonymním davem - jak my, tak i naše problémy – a uprostřed všech těch lidí jsme vlastně strašně sami.

Jakmile opustíme domov, už nám bude vždycky něco chybět. Kousek z nás tam zůstal. A náš mozek, ať už budeme ve svém novém bydlišti setrvávat jakkoliv dlouho a s jakoukoliv mírou sympatií, náš mozek už nikdy nesestaví stejný vzorec prostředí. Až do smrti budeme muset přiznávat, že „nejsme zdejší“, a i když si vytvoříme krásné hnízdo pro novou, vlastní rodinu, naše doma zůstane TAM.

TADY ho budou mít zase až naše děti…