Eva Kadlčáková: Mezi námi děvčaty

Hodně se nasmějí. Dětem, sobě samým, ale především mužům. A také se mnoho narozčilují: s dětmi, s ostatními kunhůtami a hlavně s muži.

Kolem chlapů se točí takřka veškerá holčičí konverzace. Začíná už v předsíni, kde ženy sbírají boty, pantofle a ponožky svých mužů. Pokračuje přes kuchyň, kde naši drazí zanechávají stovky drobků z bagety, rozbalené máslo a pánvičku od míchaných vajec. Dále vede přes koupelnu, kde po nich zůstává proužek kolem vany a zvednuté prkénko, až po ložnici, kde dokazují své mužství mocným chrápáním.

Většina ženských dialogů je prošpikována uvozovacími větami. Povšimněte si: ženy dlouhé hodiny citují další dialogy! „Já řekla..., on řekl...,“ povídá ta první. Druhá jí skočí do řeči: „Muj řekl... a já řekla...“ „A já mu říkám,“ vloží se do toho první. „Přesně tak,“ odpoví druhá, „Já řekla: vidíš, já jsem ti to říkala!“ Obě jsou spokojené – každá sice mluvila o něčem jiném, ale pěkně si popovídaly, pravda. Přátelství mezi ženami je založeno na potřebě mluvit a blízkosti osudů.

Dvě ženy si dokáží stát po boku. Pomáhají si, radí, povzbuzují se a závidí si zároveň. Dvě „rovnocenné“ si ženy skrývají vždy netušené množství dřímající rivality. Výbušniny, která jen jen se zažehnout, jen jen se zakousnout, jen jen se podrápat, pomluvit a nadosmrti odvrhnout. Rozbuška je přitom neustále nablízku: muži. To za prvé. Z oněch nekonečných hovorů o chlapech všechny dobře známe protějšky svých kamarádek. Pozorně jsme si všimly aspektů, které by eventuelně mohly být důležité i pro nás. A dávno máme promyšleno, jak by on pasoval k nám, jestli by nám slušelo jeho příjmení a kterak by vypadaly naše děti.

Á propos, děti! Běda, vyřkne-li jedna z nás něco hanlivého o barvě vlasů, inteligenci či chování potomka té druhé, pak je vymalováno. To bylo za druhé. A za třetí: rozbuškou jsme si především my samy. Tak, jako mluví Anča s Jarčou, mluví také Jarča s Hančou a ke vší hrůze i Hanča s Ančou. Stačí jedna neopatrná poznámka a je tu konečná.

Resumé: zatímco dvě opačná pohlaví si v mnohém nerozumějí, neustále po sobě pokukují, často se popichují a nezřídka se i pomilují, ta stejná jsou si skutečnými protihráči. Usilují přece o totéž. Přátelství mezi ženami a ženami je tudíž na rozdíl od přátelství mezi ženami a muži – stejně nemožné.