Naší zbraní byl diplomatický pas, vzpomíná podplukovník Milan Čajdík

21. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milan Čajdík

Mírová pozorovatelská mise byla z pěti zahraničních nasazení, která absolvoval podplukovník Milan Čajdík, nejnebezpečnější.

Představujeme dalšího muže, kterého Medailí Za zásluhy přednedávnem ocenil českobudějovický primátor Jiří Svoboda. Je také čerstvým držitelem vysokého vojenského vyznamenání - Záslužného kříže II. stupně od ministra obrany.

Někdejší profesionální voják, dnes válečný veterán ve výslužbě podplukovník Milan Čajdík armádu neopustil. Jako předseda Československé obce legionářské a krajský koordinátor péče se stará o ostatní válečné veterány. Ať o ty z druhé světové války, tak o ty, kteří absolvovali novodobé mise.

Sám jich na území bývalé Jugoslávie zažil pět. Jednalo se o působení v jednotkách UNPROFOR, SFOR i IFOR. Paradoxně nejnebezpečnější byla jeho druhá mise - mírová. Kde jeho jedinou zbraní byl diplomatický pas:  

„Tato pozorovatelská mise se zásadně lišila. Mohl v ní působit jenom jeden Čech. Byly vytvořené skupiny asi osmi až deseti lidí z různých zemí a v jednotlivých lokacích dohlížely na dodržování příměří.  To bylo zabezpečené úmluvami, ale realita porušování tohoto příměří byla na denním pořádku. Tam jsem prožíval období ostřelování Sarajeva – tři neděle jsme byli v podzemí našich umproforáckých zařízení,“ vzpomíná Milan Čajdík.

„Když jsme odcházeli na tuto misi,“ pokračuje, „naší zbraní byl jen diplomatický pas. Ani dneska to není v monitorovacích misích jinak. Začínal jsem v tehdy nejsložitější oblasti, a tou byla Bosna a Hercegovina, kde se znesvářené strany muslimská, chorvatská a srbská tvrdě potýkaly. Tam jsem prožil některé momenty, které byly na hraně.“

Zafare, oni nás zaměřují

Jak říká podplukovník ve výslužbě Milan Čajdík, na takové chvíle se mu nevzpomíná úplně snadno, protože si uvědomuje, co se mohlo stát. „Když jste v rozbombardovaném, rozstříleném hotelu, kde chybějí okna, dveře, chodíte tam v přilbě, pohybujete se ve dvojicích, v trojicích i s tlumočnicí, a když vám začnou padat granáty tři sta, čtyři sta metrů od vás, to už zpozorníte.

Tehdy jsem říkal veliteli bangladéšského kontingentu, který byl v našem týmu: Zafare, oni nás zaměřují! Byl jsem totiž vyškolen ze svého dřívějšího působení v dělostřeleckém pluku, dokázal jsem definovat, kdo vystřelí, z jaké strany a jakou zbraní. Zafar říkal, ne, to je dobrý, to jim zabloudily nějaké střely. Ale když to bouchlo 150 metrů od nás, tak to jste neviděli, jak rychle dal povel k ústupu, k seběhnutí schodiště ze čtvrtého patra. Dole jsme měli zaparkované pancéřované auto, tak jsme do něj skočili a pryč. A jak jsme odjížděli, tak do druhého patra práskl granát...“

Kdo na takzvané modré barety tehdy střílel, se mohli jenom dohadovat. Jisté je, že je místní ozbrojenci chtěli vyhnat. Takových situací v jednotkách mírových sil zažil Milan Čajdík víc. Jak prozradil mimo jiné v rozhovoru, zřejmě má někde strážného anděla, protože už jako miminko unikl zásahu kulovým bleskem.

Věří v Boha? V pořekadlo „těžko na cvičišti – lehko na bojišti“? A co ho pojí už 55 s jeho ženou? Poslechněte si to celé – právě zde!

autor: Český rozhlas České Budějovice
Spustit audio