My, feministky

My feministky nepotřebujeme muže… dokud není doma nutné něco přivrtat.

Byla jsem tuhle v železářství a myslím, že mě tam ten pán pěkně napálil, když mi prodal nějaké podivné skládací železné háky na zavěšení truhlíků, a teď nevím – jsem truhlík já anebo on?

Jako feministka bych měla říci: on. Ale jako realistka říkám, že těm hákům vůbec nerozumím a připadám si jako slabá a bezbranná žena.

Taky jsem řešila problém, jak natlouct kovové šroubky do dřevěného okenního rámu, když si tam chci dát na malé garnýžce ještě menší záclonku. A on povídá: to asi budete potřebovat nebozízek. A já na to: A co je to ten nebozízek? A pán se usmál způsobem, který vypovídal o jediném, totiž, že tyhlety samostatné typy žen zná, že se mu tam množí a že mu lezou pěkně na nervy.

Nebozízek byl hezký. Totiž byly dva. Trojka a čtyřka. Prý, který chci, říkám: ten, co se ke mně víc hodí… to už se pán doopravdy chechtal. Pobavila jsem ho. Jsem feministka se sklonem k sebeironii.

Chlapi mi říkaj, že nemám sahat na vrtačku. Soudím z toho, že vrtačka má takovou sílu, že by mi vyskočila z ruky, roztancovala se po podlaze a vyvrtala do ní důlky. Nakonec by zaútočila na mě a udělala mi dirku. To nechci. A tak vrtám jen tím nebozízkem, jenže to nejde do zdi...

A protože ani hlavou zeď neprorazíš, bývá v našem domě pravidelně k vidění následující obrázek: jedna svobodná, docela samostatná žena zvoní u dveří nějaké úplné a spořádané rodiny a žádá hospodyni: Ahoj, potřebuju chlapa.Tvýho. A sousedky už vědí – a modří taky – že není čeho se bát, protože s nevětší pravděpodobností nepůjde ani o ten vrták. To já, čistě soběstačná osoba, prostě zase potřebuju…

...otevřít kompot!

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.