Mirka Nezvalová: Školkulák

Jeho zrození jsem náhodou pozorovala z okna a moc se bavila. Dopoledne se na plácku objevila skupina dětí z mateřské školky se dvěma paními učitelkami a všichni společně se pustili do válení koulí.

Je logické, že dětské tlapičky zvládly jen menší rozměry, ale vydatně jim sekundovala paní učitelka s velmi dlouhým copem, která nabalovala sníh se stejným nadšením jako děti. Netlačila je do vytváření správných sněhulákových rozměrů, ale přivítala při vršení každou kouli. A tak za chvíli na trávníku místo sněhu bylo bezpočet hnědých cestiček a uprostřed vyrostlo ono zmíněné cosi.

Jako správná babička jsem byla potěšená tím, že děti se mohly vyřádit a ani mi příliš nevadilo, že mnohé z nich ani neměly rukavice. Určitě je hřál ten intenzivní pohyb, protože každé z nich chtělo těch koulí udělat přece co nejvíc.

Schválně jsem si ten objekt vyfotila a se smíchem ho pak ukazovala jedné známé, která k nám na návštěvu přišla i s vnučkou prvňačkou. A ta malá mě poučila, že to je přece školkulák, protože ho postavily děti ze školky. Všechny nás tahle dětská logika pobavila.

Sníh už nám v Budějovicích dávno zmizel, ale sněhový školkulák na trávníku za naším panelákem stále statečně odolává. Připomíná mi tak, že my dospělí velmi často zapomínáme na to, že ne všechno musí být podle zažitých pravidel. Občas bychom měli stejně jako malé děti prostě popustit uzdu své fantazii. A místo obyčejného sněhuláka postavit prostě originálního školkuláka.