Mirka Nezvalová: Roušky

Od hodiny H, kdy byla vyhlášena celorepubliková karanténa, nás tehdy dělil ještě téměř týden. Hned jsem s rouškou šla i nakupovat a spolu s jednou paní s respirátorem jsme v prodejně potravin na našem českobudějovickém sídlišti byly asi jediné, kdo se takto chránil.

Pak ale vypuklo domácí šití roušek a národ českých hobby švadlenek se znovu probudil. Tak tomu tleskám. Ještě si dobře pamatuji dobu, kdy jedinou šancí, jak pořídit dětem něco zajímavějšího a asi i nositelnějšího než nabízela tehdejší síť obchodů, bylo domácí švadlenkování.

Díky západoněmeckému časopisu Burda, k němuž jsem se tehdy dostala zásluhou kamarádky pracující v distribuci pošty, jsem to měla mnohem snazší. Teď se nechlubím, jen konstatuji. Důležité je, že jsem se naučila šít.

Pěkných pár let ale můj šicí stroj zahálel. Proč šít, když jsme si mohli koupit, na co jsme si vzpomněli. Jenže teď je všechno vinou koronavirové infekce jinak. A jak jsem zaregistrovala, české šikovné ručičky v sobě znovu probudily touhu vytvořit něco, co nás může ochránit. Roušky.

Už o víkendu mi pražská dcera poslala fotky roušek, které pro svou rodinu ušila podle návodu na internetu z červenobílých utěrek. Sáhla jsem do starých zásob látek a taky sedla k šicímu stroji. Zjistila jsem, že jsme pořád kamarádi a poslouchá mě.

Tak stříhám a šiju a pak volám kamarádkám a nabízím jim své výtvory. Vím, že nespasím svět, ale nesedím se založenýma rukama a nečekám, že někdo spasí mě. Prostě nabízím pomocnou ruku a věřím, že tohle Made in doma nám pomůže vytvořit most, přes který máme alespoň šanci přejít současnou rozbouřenou koronavirovou řeku. Tak milé dámy, ke strojům…