Martina Adlerová: Nejkrásnější prázdniny

6. srpen 2020

Rozhlasový sloupek

Nejkrásnější prázdniny. U babičky na statku, jak jinak. Ne proto, že jsme všechno mohli. Jako že jsme si mohli dát ještě jednu zmrzlinu, mohli jsme si zaplavat v moři nebo jet na fakultativní výlet. To vůbec ne. Byli jsme šťastní proto, že jsme nic nemuseli.

Nemuseli jsme vstávat brzy, čistit si zuby a převlékat se. Pokud jsme se rozhodli zůstat celý den v pyžamu, byla to naše volba.

Nemuseli jsme dojídat. Nemuseli jsme mluvit slušně, protože nás nikdo neposlouchal. Nemuseli jsme uklízet a nemuseli jsme zdravit. Na samotě stejně nebylo koho.

Babička nás pověřovala různými úkoly, čímž nám dodávala pocit důležitosti a odpovědnosti.

Hledali jsme třeba místo, kam zanášejí slepice. Stupeň důležitosti: pět.

S klacky v rukou jsme hlídali kuřata, aby je neodnesl jestřáb. Stupeň důležitosti: deset.

Ale nejvíc jsme milovali, když nás babička poslala, abychom se běželi podívat, co veze stará Kabelačka. Srovnatelné s výletem v noci na hřbitov. Pro nás byla ta stařena jako strašidlo a čarodějnice v jednom.

Vždycky černě oděná, zjevila se na lesní pěšině a táhla vozík s černou kabelou, do které by se klidně vešlo mrtvé dítě (o tom jsme se nikdy nezapomněli vzájemně ujistit). Stupeň důležitosti: sto.

Naše dětství bylo dobrodružné a svobodné, bez nutnosti soutěžit s ostatními o lepší image nebo počet lajků. Přála bych dnešním dětem právě takové prázdniny.

Bez počítače, bez mobilu a bez rodičů. Stupeň důležitosti: nekonečno.

autor: Martina Adlerová