Martina Adlerová: Býti dámou

Jenže jakmile se dostanete do spárů sociálních sítí, jste v pasti.

Vaše důstojnost je rozcupována na kousíčky, protože v internetových vodách žádná pravidla neplatí.

A pojem etiketa je nejen španělskou vesnicí, ale zřejmě i španělskou botou.

Já si vždycky myslela, že moje nulová virtuální stopa je pro status dámy dostatečnou ochranou.

Jenže pak jsem se dostala do nemocnice.

Už při příjmu na mě útočila slova jako menstruace, stolice a inkontinence, a to přesně v tomto pořadí. Ještě že pod hygienickou rouškou není vidět, jak se člověk červená. Týdenní pobyt v tomto prostředí znamenal citelný zásah do mých ušlechtilých předsevzetí.

A při poslední velké vizitě jsem si sáhla až na společenské dno. Mladičký blonďatý a modrooký lékař mi před zraky deseti dalších členů lékařského týmu položil jednoduchou otázku: „A co větříky? Odcházejí?“

Tím byl můj osud zpečetěn.

V případě, že odpověď bude znít „ano“, Světová organizace vznešených dam mě škrtá ze svého seznamu. Černým fixem a navždy.

Pokud odpovím „ne“, zadělávám si na další zahanbující eskapádu, která bude navíc obsahovat výrazy jako anální a čípek.

Lze tedy zůstat v nemocnici dámou? Nejspíš ne. 

Ale pak jsem to vyřešila.

Nelze tajuplně mlčet. Lze se však aspoň tajuplně usmívat.

Musíme doufat, že to stačí.