Martina Adlerová: Býti dámou
Býti dámou je v dnešní společnosti téměř nemožné. Podle pravidel společenského chování má být dáma tajuplná a zásadně se nevyjadřovat k citlivým tématům jako jsou zdraví, vztahy, nebo finance.
Jenže jakmile se dostanete do spárů sociálních sítí, jste v pasti.
Vaše důstojnost je rozcupována na kousíčky, protože v internetových vodách žádná pravidla neplatí.
A pojem etiketa je nejen španělskou vesnicí, ale zřejmě i španělskou botou.
Já si vždycky myslela, že moje nulová virtuální stopa je pro status dámy dostatečnou ochranou.
Jenže pak jsem se dostala do nemocnice.
Už při příjmu na mě útočila slova jako menstruace, stolice a inkontinence, a to přesně v tomto pořadí. Ještě že pod hygienickou rouškou není vidět, jak se člověk červená. Týdenní pobyt v tomto prostředí znamenal citelný zásah do mých ušlechtilých předsevzetí.
A při poslední velké vizitě jsem si sáhla až na společenské dno. Mladičký blonďatý a modrooký lékař mi před zraky deseti dalších členů lékařského týmu položil jednoduchou otázku: „A co větříky? Odcházejí?“
Tím byl můj osud zpečetěn.
V případě, že odpověď bude znít „ano“, Světová organizace vznešených dam mě škrtá ze svého seznamu. Černým fixem a navždy.
Pokud odpovím „ne“, zadělávám si na další zahanbující eskapádu, která bude navíc obsahovat výrazy jako anální a čípek.
Lze tedy zůstat v nemocnici dámou? Nejspíš ne.
Ale pak jsem to vyřešila.
Nelze tajuplně mlčet. Lze se však aspoň tajuplně usmívat.
Musíme doufat, že to stačí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
